Pomíjivá

Člověk se pomalu plouží světem,
těší se, raduje, že už bude květen,
jaro a květiny, odplaví únavu,
to si pak dáme své ruce za hlavu.

Vydechnem, protáhnem,
ruku svou natáhnem,
půjdeme za koncem,
půjdeme za láskou,
půjdeme do kopce,
půjdeme bez konce.

Toulání nabízí lákavé poklady,
tu střípek skleněný,
tu milé pohledy.

Putovat krajinou,
střídat ji za jinou,
zjistíme konečně,
že nebe je konečné.

Že barvy mění se,
že slunce zachází,
přesto se člověk tu
po zemi prochází...

Pátrá a shání se,
po lásce,
po kráse,
po lidském vědění,
po kráse toužení.

Ve chvíli poslední,
zvonky se rozezní,
čas se pak rozplyne,
všechno tu pomine.

Zůstanou vzpomínky,
zůstane poznání,
že blízkého člověka
k nám něco dohání.

Není to potřeba,
není to požitek,
je to i laskavost
a lidský prožitek.

Co jednou pomine,
v hlavě se usadí.
Odtud pak krásu svou,
kdykoliv naladí...

Pomíjivost myšlenky a konečnost poznání všem dobrým lidem!