Ruku v ruce jdem, spolu za svým osudem. Noc se mění v den a my stále jdem. Hvězdy nám k tomu svítí a ty mi sbíráš kvítí. Luční kvítí barvou svítí. Jemná vůně, tělo stůně. Chybí lehkost, chybí švih, prudký řev a je tu střih. Budík zvoní, tělo brní, hlava stále ve snu dlí. Proč mám vstávat, proč mám jít, když bych chtěla ve snu být? Pomalu se nohy šinou, kobercem a podlahou. Já bych chtěl býti jinou, kráčet volně za krajinou. Volnost, vítr, slunce zas, vrátilo by tělu jas. Podpořilo vnímání a bylo by po spaní. Všichni známe svoje těla, která by spát pořád chtěla. Důležitý je však řád, chvíli jíst, hrát si i milovat. Potom mozek zapojit, duši mile ukojit. Krásnou větou, milým přáním, vtipem spolu s pousmáním. Hned je potom život lehčí, tělu, hlavě pohyb svědčí. Amatérským vědcem býti, svoji bytost nechat žíti. Něco vnímat, něco psát, hrát si, číst i pracovat. Odborníkem není ten, co zná mnoho jmen. Je jím laik co vůli má, každou zkoušku překoná!
S chutí do učení, bude vysvědčení...
Žádné komentáře:
Okomentovat