Od útlého dětství máme v sobě něco, co nás uvádí do rozpaků. Jako malí se stydíme před někým novým a jsme plni otázek z nového. V pozdějším věku se studu zbavujeme, úměrně tomu, jak posilujeme své sebevědomí a poznáváme svět. Troufám si tvrdit, že v návaznosti na výchovu existují oblasti, ve kterých zůstáváme i my dospělí zaskočeni. Jsou prostě věci a události, které nedokážeme potlačit naše červenání a rozpaky jsou znat. Osobně jsem mnohdy ráda, že v takových chvílích he buď hodně tma, nebo hodně veselo, že se moje stydlivost ztratí. I přesto si ji uvědomuji a vím, že tam byla, je i bude. Nikdy ji nepřekročím, ale snad už vím, jak na ni.
Za upřímnou neděli, bez stydlivých chvil!
Žádné komentáře:
Okomentovat