Čím se člověk zavděčí a co nás vždycky přesvědčí. Co je dobré, co je zlé, proč nás hroba nemine. Je to pořád dokola, všude stres a hrbolatá cesta. K cíli vede jeden směr, pro mě má už svůj rozměr. To co vede, to co míří, to co k srdci rychle vzhlíží! Směr je jasný, cíl už mám, rozhodnu se, utíkám. Ubírám se k člověčině, člověk totiž nic nemine. Vždycky najde řešení, pro starosti i trápení. Proto honem pospíchám, klepu se a utichám... V chrámu duše rozprostře se zvláštní klid a uvolnění, nad které nic lepšího není.
Ať je člověk člověkem, láskou, věkem obklopen!
Žádné komentáře:
Okomentovat