Hnanická

Zvláštní pocit semi dnes usadil na duši. Vím, že se nic neděje, ale přesto je všechno jinak. Dosu byly naše cesty vždycky ve třech, ode dneška už jsme na to zase jenom dva. Pomalu se dostáváme do tempa, dobalíme tašky a vyrážíme na cesty. Dáme napojit našeho železného oře, umyjeme mu kapotu a pak už hurá, frčíme na zaslouženou dovolenou. Po několika stoupáních a klesáních se přes Mariino údolí dostáváme až do zoologické zahrady. Pásovec, opičky, páv, žirafy, oči neví, kam se dříve podívat. Ještě ani neotočíme hlavy a už je tu kamzík, sobík, hrabáček i kozlík. Pomalu kráčíme a užíváme si dne. Dáme si dobrý oběd i kávu a jsme připraveni poděkovat za vše, co jsme dostali. Další cesty nás pak zavedou až do Hnanic. Tady už si užíváme klidu, čtení a pohody...

Dobré vínko, super kraj, Hnanice jsou prostě ráj!

Popoháněná

Jsou věci, které nelze brát vážně a pak jsou takové, které mění život. Člověk si dopředu plánuje, co bude, když, ovšem život si jde svými vlastními kroky. Nebere ohledy na naše přání, plány ani kroky, které děláme. Skutečnosti se melou, příběhy se dějí a všechno se prolíná do jednoho velkého kolotoče. My jsme někde tam, v centru toho všeho. Chytáme se pevných bodů, které nás mnohdy neudrží a semelou nás do sypké hmoty. Možná z nás bude chleba a možná budeme rozfoukáni do všech koutů světa. Ať tak, či tak, je nutné brát věci tak, jak jdou a jaké jsou, protože jinak to prostě a jednoduše nejde! Svět i život se bude valit dál, i když my budeme stát na místě...

Běžím, ležím, životu věřím!

Skutečná

Síla, která nás pohání dál. Motor, který v sobě máme a který řídí naše kroky. Je to něco, co neumíme pojmenovat, ale jasně víme, že jej máme. Někdy potřebuje dobít, jindy doplnit energii, ale je v nás. Někomu stačí krásné chvíle, jinému vydatný spánek. Jiný se jen tak dobíjí za chodu a dokáže fungovat stále dál. Jsme takové malé strojky, které fungují bez natažení, ale občas mohou být přetaženy. Je to totiž znát, když jsme odpočinutí a jdeme do něčeho s vervou, nebo naopak unavení a máme co dělat, abychom dokončili právě započatou práci. Ať je to tak, nebo tak, jsme rádi, že fungujeme a máme představu o dalších krocích, které následují. I ty mohou být změněny, ale samotná představa budoucího je kouzelná. Síla nás pohání a my uháníme v dál!

Skutečná - statečná...

Neklidná

Nervozira sílí a nám pomalu docházejí síly. Všechno kolem pracuje rychle a účinně, jen já se cítím stále nevinně. Ještě to na mě nedopado, dívám se ven, skrze krásné modré zrdcadlo. Bojím se něčeho zachytit, abych se mohla uchytit. Nejsem už schopná poznání, už mě opět nahání. Nejsem si jistá poznáním, abych mohla jít dál za ním. Dneska se chvíli zastavím a možná troubu nastavím. Možná se šneci povedou a já oslavím to rezedou. Ještě jr chvíle hledání a pak už jen samé brouzdání. Nějak se světm propletu, možná budu za velkého popletu. Od chvíle tohoto poznání, je svět menší tápání. Protože dnes už dobře vím, že sebe ani svět nezměním. Budu to já, se svými vlastnostmi, holčina i dobrák od kosti.

Děkuji Vám přátelé, všechno je hned veselé!

Příslibová

Slovo, které jsme dali. Slovo, které jsme dostali. Slovo, které slyšíme. Slovo, které mlčíme. Slib, který dáváme. Slib, který dostáváme. Slib, se kterým se pereme. Slib, který prostě žereme. Když něco slíbíme, snažíme se to dodržet, i když se to na první pohled zdá nemyslitelné. Všechny okolnosti se spiknou a my vím, že snad ani nebudeme schopni splnit vše, co jsem vyřkli. Přesto se snažíme a naše snaha je úporná, a to všechno proto, aby se nám podařilo splnit slib, který jsme dali. Naše slovo by mělo být základem, pevnou kotvou v dnešní rozkolísané době. Pojítkem nejen s námi samotnými, ale také s našimi morálními zásadami, které vyznáváme. Tedy něčím, co není potřeba nijak stvrzovat či podepisovat, a přesto to má váhu. Dané slovo a podaný slib by měly být nepsaným zákonem, který platí, i kdyby se svět stavěl nade vše... Pokud víte, že nejste schopni cokoliv splnit, neslibujte. I když občas slyšíte, že slibem nezarmoutíš, nevěřte tomu. I nedodržený slib může stát proti nám.

Závazek je pevný provázek!

Pomáhací

Písmenka se sypou a skládají do vět. Jednoduché myšlenky dávají smysl. Složitá souvětí nejsou potřeba. Jediné, co pomáhá je síla k překonání aktuálních úkolů. Byť je tady snaha jen na jedné straně, není ještě řečeno, že bude vyslyšena. Myšlenka musí dojít až k samotnému kořeni poznání. Jinak nemá šanci přežít. Jestliže chceme dávat pomoc, musíme mít z čeho. Jestliže dáváme a nikdo nepřijímá, pak je zcela zbytečné se snažit o cokoliv. Je to jako házení hrachu o stěnu. Míček se odrazí a míří zcela jinam, než jsme si původně mysleli. Snad proto je to marná snaha, když o pomoc není zájem. Není pak potřeba se snažit a trápit tím, že jsme nepomohli. Pomohli, ale druhá strana o pomoc nestála...

Pomáhej a dobrou snahu měj!

Silná

Silné bouřky,

velké zkoušky,

občas piji 

velkými doušky.

Silné uši,

nám prý sluší,

občas také

trápíme duši.

Silná těla,

sněžná děla,

občas nevím,

jak se co dělá.

Silné paže,

kdo jede,

ten maže

i když je páže.

Silné nohy,

nemáš vlohy,

občas koukáš

do oblohy.

 

Silná hlava,

tělu dává,

občas drtí

až k zalknutí...

Neboj se nic, to se stává, že síla je jak vodní pára!