Hrací

Trváme na svých pozicích a nechceme se vzdát ani o píď. Každé ráno si úzkostlivě nasazujeme svou masku a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Někdo je stále za morouse, jiný za křehoulinkou květinku, nebo usměvavého, stále dobře naladěného kaluna. Ať už se stáváme kýmkoliv, vždycky tam někde uvnitř jsme to právě my, kdo stojíme v pozadí. Rentgenovým paprskem prosvěcujeme každé naše rozhodnutí a měříme jej právě zaujatým postojem. Nechceme být přeci znuděným klaunem či veselým morousem. I když? Možná by to stálo za to, vidět reakce lidí na změněnou identitu... Co by se stalo a jak by reagovalo naše okolí, to není vůbec jisté. Jediné, co by nastalo, by bylo jistě pozvednuté obočí a nechápající pohled našeho okolí. Myslí to opravdu vážně? Je to vůbec ona? Co způsobilo tu změnu? A proč se to stalo? Inu, je jen na nás, zda budeme hrát své role do posledního vydechnutí, nebo si časem vydechneme a najdeme roli novou...

Kdo hledá najde, kdo váhá, ten si kousek zajde!

Odpovědi?

Kolik času trávíš a s kým?

 

Kdy máš dost a musíš jít?

 

Co tě trápí a s kým mluvíš?

 

Co děláš, když se nudíš?

Jak dalece se znáš?

Co je důležité, že máš?

 

Je podstatné, že vnímáš?

Nebo jsi rád, že utíkáš?

Je hrozné, když láska bolí?

Je strašlivé, když nemoc tě skolí?

Je krásné být s Tebou?

Je úžasné být ve dvou?

Otázky, samé otázky?

Co děláme pro naše

lásky?

 

Toť otázka největší...

Sháněná

Jsou lidé mezi námi, které vnímáme jen tehdy, když je opravdu potřebujeme. Jinak si jejich přítomnosti ani nevšimneme. Často se jedná o důležité osoby, které míjíme a ani si neuvědomujeme důležitost jejich přítomnosti v našich životech. Občas se zastavíme a přemítáme nad tím, co či kdo nám chybí. Ptáme se sami sebe, zda jsme s těmi, které potřebujeme a máme rádi, nebo je ještě někdo, kdo se nedostavil. Možná si odpovídáme, možná necháme odpověď jen tak plynout s větrem. Časem zjistíme, že ona neodbytná otázka je tady zas a tak asi není náhodou, se jí zabývat. Pak se hluboce zamyslíme, procházíme vnitřní seznamy a hledáme. Kdopak to jen může být? Kdopak je ten onen neznámý, o kterém víme, že je a přitom není? Kdo hledá srdcem, jistě najde...

Hledej dokud můžeš, ať samotu přemůžeš!

Pofoukaná

Tak jak to dneska jde? Je volný den opravdu volným, nebo jste si naplánovali zase řadu aktivit? Je to jako na kolotoči, kdy přesně nevíme, kdy se nám to ještě bude líbit a kdy už toho budeme mít dost. Člověk si stále říká, že už je dostatečně starý na to, aby si uměl říct. Já ovšem ze zkušeností vím, že mnohdy tomu tak není. Přestože jsme už mockrát měli problémy se svým zdravím, přesto jsme nepoučitelní a stále děláme ty stejné chyby. Už nám bohužel není dvacet a každičký prohřešek se někde projeví. Jednou je to bolest zad, podruhé zase hlavy a pak kombinace obojího. A přitom opravdu stačí jen chviličku poslouchat své tělo. Není vůbec hloupé a dá nám přesně vědět, co se mu líbí a co nelíbí. Jenže naše chyba je v tom, že nejenže neposloucháme, ještě děláme vše proto, abychom se necítili líp. Tohle není cesta na věky, dá se zvládnout jen na chvilku, ale pak už ne!

Říkám že poslouchám, ruce Ti pofoukám...

Svíravá

Drtivá většina uplynulých hodin byla ve znamení nepříjemných pocitů. Drtivá většina minut prošla spolu se mnou pomalou chúzí tam a zpět. Drtivá většina noci uplynula do nenávratna a spánek nepřicházel. Je to jako neskutečně nastartovaný stroj, který nemá nikde konce. Stojí, bručí, brumlá, ale plamínek rychlosti se nedostavuje. Proto mě tolik drtí skutečnost, že nemohu být tam, kde bych chtěla a dělat, co bych měla... Snad se to opět vylepší a moje já se opět stane mojí součástí. Nic víc si nepřeji a po ničem jiném netoužím. Zase být fit a připravená na všechny lumpárny světa...

Drtivá síla hlavu mi svírá...

Další

Copak mě dneska napadne? Nevím, možná musím počkat na zpětnou vazbu od svého těla. To je dneska tím nejdůležitějším, co mi říká, jestli je tohle ještě možné, nebo už je to přes čáru. Je to dneska ten největší ukazatel pro všechny mé činnosti. Nic než moje tělo mi nedá šanci postavit se k práci, k radostnému dovádění i úkolům, které jsou přede mnou. Proto jej dneska budu o to víc poslouchat, abych příště neskončila tam, kde opravdu nechci. Jdu zalehnout, začíst se a zavřít oči. A zítra dámy a pánové, tak zítra se uvidí, jak to bude dál...

Velebící

Když hlava přebolí, v

šechno nám dovolí. 

 

Nepršet do krku, 

mít v sobě záruku. 

 

Že slunce vysvitne, 

s láskou vše promítne. 

 

Zase nám bude hej, 

jen hlavu nevěšej!

Zítra se poštěstí,

pryč budou bolesti.

Zítra je také den,

na který máme sen.

Všechno je v pořádku,

ruce jsou na řádku.

Tělo si lebedí,

nic ho dál nesvědí.

 

Co chceme,

to máme,

nic 

dalšího

nečekáme...

 

Hlavu vzhůru, všechno pryč!