Oční

Oči běží po písmenech, skáčí od slova ke slovu. Od tečky k tečce letí oči po stránce, aby věty měly svůj smysl. A to jak v letním dni, tak podzimním odpoledni. Četba patří mezi oblíbené zábavy a zároveň je zrdojem poučení, potěšení a radosti z nových informací. Možná to znáte také, když jste právě uprostřed napínavého děje a něco vás vyruší. Jste jako na trní a nemůžete se dočkat, jak ten boj nakonec dopadne. Najdou se dva zamilovaní ztracenci ve víru příběhu, vyjasní se vztahy uvnitř rodinné hierarchie, nebo to nakonec dopadne úplně jinak. Hrdinové budou sežráni lvem v divolé africké džungli a stříbrný důl zůstane v rukou domorodců. Inu, klobouk dolů před fantasií a uměním autorů, kteří nás dokáží zaujmout natolik, že nepociťujeme hlad ani žízeň, snad jen touhu po další stránce a rozuzlení děje. Tohle je velkým uměním, přimět čtenáře k odpoutání se od světa tady a teď, a přemístění do světa tam, daleko, v jiných časech i mravech. Takže já se loučím a snad se konečně dozvím, jak příběh skončí!

Sledovat příběhy, vklouznout do něhy...

Potomková

Dětství - kouzelný čas, kdy nic není problém a všechno je naprosto normální. Maminka s tatínkem jsou tady pro nás, dělají všechno, aby naše dětství bylo příjemným časem. Pro někoho vlastní zkušenost, pro jiného jen něco napsaného na papíru a nikdy nepoznaný stav. Každý jsme nějak dětství prožili, nějak na ně vzpomínáme a snad i vzhlížíme k času, který byl. Vzpomínky nás provázejí po celý život a někdy na nás naútočí svou důležitostí, kterou nečekáme. Mohou to být drobné částečky zapamatovaných a prožitých událostí. Mohou to být jen letmé doteky skutečností, ale také hluboké vrásky vryté do našich srdcí. Jak jsme dětství prožili a co nám dalo do života, to poznáme až ve vlastní dospělosti a s vlastními dětmi. To, nač jsme byli zvyklí sami, to předáváme dál. Co neznáme, tomu se snad přizpůsobíme. A to, anč vzpomínáme neradi, uzavíráme do tajných skrýší své duše. A tak tady dnes stojíme, ptáme se sami sebe, zda je to možné, že už to je tak dávno!

Dohnáni vzpomínkou, vykročíme s ňafinkou...

Křusková

Vytoužený pátek! Konečně můžeme odhodit vše, co nebylo splněno. Čekají nás dva zasloužené dny volna a jak se zdá, také počasí nám bude přát. Sluníčko by na nás mělo zvesela svítit a teploty by měly ještě rozehřívat naše ztuhlé svaly i klouby. Tak je potřeba se rozhodnout, zda se schoulíme do pelíšků a budeme odpočívat. Zahrajeme si na lenochody, kteří nikam nespěchají a nic nepodceňují. Nebo třeba vyrazíme brzy ven, zahřejem se při práci a uděláme něco pro své tělesné i duševní zdraví. Sice je rozhodnutí jen a jen na nás, věřím, že mnozí budou zvažovat své možnosti. Já mám celkem jasno - hurá pryč od počítače, pryč od online výuky, vzhůru za přírodou, čerstvým vzduchem a pořádnou procházkou. To je to, co mi chybí v týdnu nejvíce a proto se už těším, jak si zítra protáhnu své nožky. Když se někdo přidá, bude to fajn. Když půjdu sama, také si to pořádně užiju. A to přeji i Vám...

Hupsky, dupsky, vezmu si dobré křusky!

Domněnková

Hra se slovy. Vítězné tažení. Prvotní nadšení. Člověk je plný tušení. Je toho kolem tolik, že nestačíme vnímat, jak rychle se nám proměňuje život. Ještě před několika měsíci jsme nadšeně žili a s plností vstupovali do všech okolností, které nám život připravil. Dneska už jen z povzdálí sledujeme život, který se nám utápí v hodinách elektronické komunikace, online hovorů a usezeného pozadí. Žijeme, ale přesto spíše živoříme. Nemáme sílu na víc, než co je nám dáváno. S největším sebezapřením se snažíme odolat náporu každého okamžiku a propadáme se stále víc do temnoty komunikací, bez jediného slova. Vstupujeme na cesty, které vedou nikam. Vpouštíme k sobě každý prvek z okolí, v domnění, že zvítězíme. Vyhrát však může pouze ten, kdo nic nevsadil a nic neočekává. Ten bude vždy překvapen a obdarován tím, co přijde a co nás jistě nemine...

Odhaduj, za svou si stůj!

Nebojková

Co všechno ještě musíme stihnout? Dokončit úpravy, přepracovat přípravy, domalovat obrázek, zazimovat ocásek, přemístit bačkory a zítra jít zase do školy. Nainstalovat velké snění a dobýt se do chvíle, která změní. Změní svět a změní názor, kdy zítra už bude ze mě Azor. Fík jako vyšitý, k tomu nos z dálky přišitý. Co všechno mě ještě napadne? A jak tohle jednou dopadne? Netuším a říci neumím, protože věcem rozumím. Snad proto se zdráhám velice, být první a přinášet vám lžíce. A až se zítra probudím, na stolek si věci rozhodím. Pak už zase bude vládnout mír, a nikde žádný Kazimír. Co bylo, to rychle odplave a k nám se radost dohrabe. S ní si pak budem ve štěstí hrát, do rána brát i tancovat. A co pak přijde, kdo to ví, ten nám tu dneska odpoví...

Odpověz pokud víš, pokud se nebojíš!

Ukázková

 Pokusy o zlepšení nálady se míjí účinkem. Tíha světa padá na naši hlavu a my si klademe čím dál tím víc otázek. Neumíme nalézt odpovědi na jednoduché otázky a složité raději necháváme viset ve vzduchu. Nicota, vzduchoprázdnost, ticho a klid se rozprostírá všude kolem nás. A my, s hlavou skloněnou, jdeme stále dál. Musíme udělat ještě jeden krok, ten nám jistě pomůže dosáhnout až na vrchol našeho poznání. Už jen několik málo krůčků a budeme u konce. Ještě chvíli se usmívat, nepustit se správného směru, nezabloudit a dostat se až na samotný konec. Z chviličky je dlouhá chvíle, z kratičkého okamžiku několik let. Jak tohle všechno dopadne a kolik toho ještě propadne, to nikdo neví a neumí odhadnout. Snad zítra, snad už zase bude líp. Budeme se na sebe usmívat a nezkrotíme své emoce, které musí zůstat skryty. Dnes ještě ne, dnes už je čas jít spát. Ovšem zítra bude zase den, kdy to ukážeme sobě i nám všem...

Ukonejším Tebe, půjdeme do nebe?

Příspěvující

Jsme jen tisícinou davu, nebo někým, kdo dokáže změnit svět? Umíme si představit sami sebe jako hrdinu, který zachraňuje svět? Někdy přemýšlíme nad vlastním životem a často si klademe otázku, zda a v čem je vlastně náš smysl. Jistě se najde mnoho těch, kteří budou sami sebe vnímat jako nepřemožitelné osobnosti. A pak zase mnozí přemýšlí, v čem je vlastně jejich smysl. Osobně se považuji za jednoho z davu. Někdy vyčnívajícího tím, kým jsem. Jindy přesně zapadajícího tam, kam patřím. Většinou si ovšem nepřipouštím, že bych mohla zrovna já něčím změnit svět. A přitom jej měním! Už jen tím, že existuji, funguji pro ostatní, dávám, co mi mé srdce nabízí a rozdávám, co mohu rozdat. Někdy nepamatuji, že i já sama jsem důlěžitá a zachraňuji všechno a všechny. Přitom se pokouším měnit svět, aby byl lepším místem pro každého z nás... Čím? Přístupem k sobě, k druhým, pozitivním pohledem na svět a optimistickým nazíráním na své okolí. Je to jen maličkost, ale rozhodně potěší. 

Tebe, Vás, je, mě i ostatní...