Nezastavovací

Pohyb, jaká to veličina! Jeho zázračné účinky umožňují každé entitě posun o milimetry, centimetry a metry ke svému cíli Celé naší planetě Zemi pak dává moc, aby změnila noc v den a naopak. Je silou měnící vzhled, dobu, čas, prostor i vnímání toho, co právě probíhá. Pohyb je tím, co nás popohání vpřed. Umožňuje návraty a cesty do neznáme, otevírá nám dveře poznání a seznamuje s tím, co je kolem nás. Je právě tím, co potřebujeme vnímat a tím, co postřehneme vždy, při každé změně. Pohyb je zásadní pro změny v našich životech i v našem okolí. Bez pohybu by ustaly kroky, ustal by posun a nastal by absolutní klid. Život v přírodě i lidském společenství by přestal mít smysl a vše by se zastavilo. Proto potřebujeme pohyb, jít ruku v ruce dál, směřovat k něčemu dalšímu, případně se otáčet kolem vlastní osy, ale pohybovat se. Neboť život sám o sobě je jedním velkým pohybem. Od narození se vyvíjíme, pohybujeme, jdeme, hopsáme a směřujeme k dospělosti, střednímu věku a stáří. Tedy s pohybem se rodíme i umíráme...

Proto jděme, pohybujme se a suňme dál, jen tak budeme žít.

Rozdělená

Proč je někdy tak těžké pochopit správnost našeho jednání? Docení někdy naši nejbližší naše kroky, kterými jsme vedli svá rozhodnutí? A existuje vůbec něco tak speciálního, jako je správné rozhodnutí? Co je správné a kdo to může posoudit? Tolik otázek a nikde žádná univerzální odpověď. Jen to všední, poruč a udělej sám, rozhoduj se sám za sebe a nes si svá rozhodnutí s sebou. Ano, dospělý člověk je vystaven řadě zkoušek, ve kterých se pokouší uspět, ale mnohdy sám netuší, jaký další krok je ten správný. A ze zpětné perspektivy zjišťuje, že ono velmi dobré rozhodnutí, nebylo tím nejlepším. I když se snažíme být připraveni, existují v životě chvíle, kdy zjistíme, že tu stojíme a veškerá příprava se propadá do propadliště dějin. Nepomůže nic, jen další rozhodnutí, co dál. V jistotě takové chvíle rozhodujeme a jen sám čas vyjeví polaritu našeho rozhodnutí. A to i po letech dobrých či zlých, v bohatství či chudobě, ve zdraví či nemoci, dokud nás čas nerozdělí...

Ať pátek či pondělí, jen srdce vše správně rozdělí!

Rodičovská

Být rodičem a umět přijímat všechny radosti, starosti, povinnosti a závazky, to je snad jeden z nejtěžších úkolů člověka. Rodičovství a rodina nestojí jen na svazku dvou a více lidí, ale je místem stvořeným pro lásku, která se nedělí mezi jednotlivce, ale bývá rozmnožována jejímy členy. Je místem, kde komunikujeme, kde máme možnost mluvit o svých problémech a nebojíme se být těmi, kým opravdu jsme. Je to prostor pro rodiče a děti, aby sdíleli svou dospělost a mladistvost mezi sebou. Aby pochopili a srovnali se s obavami toho druhého. Rodičoství je uklidňujícím procesem, harmonizující osobní schopnosti jednotlivce do společenství rodiny. Je to milující svazek harmonicky propojených osob, které souznějí, soucítí a to nejen na venek, ale zejména vnitřně, kdy prožívají se svým partnerem všechny životní kroky. Je spojením milujících srdcí a lásky, které vytrvají, jsou stále k dispozici a trpělivě naslouchají hlasům nejbližších. Neboť být rodičem je partnerství, rovnováha, respekt, dialog a láska partnerů, odrážená na dětech.

Važme si svého rodičovství a neplýtvejme zbytečně společným časem...

Vědoucí

Každý den vstávat s pocitem dobrého světla v zádech. Nechat se hýčkat teplým vánkem, nevázat se na cokoliv a žít ve své volnosti. Být jako tulák, jenž toulá se světem, zastavit se jen tam, kde je nám milo. Být pouze tím, kým být chceme a mít jen tolik, kolik sami zvládneme spotřebovat. Nežít pro odiv světa, či společenské konvence, ale raději pro svou mysl a poznání. Nejsi a nemůžeš být zklamáním, pokud jsi opravdovým člověkem. Pracuješ, miluješ, tvoříš, zodpovědně vychováváš své děti, jsi čestným a spravedlivým. Co je na tom, že občas toužíš po věcech, které nemůžeš splnit? Copak neexistují sny, které máme, aby nás posouvaly dál? Jen takové kroky jsou cestou k naplnění a celistvosti člověka. I když mnozí toužíme po změnách, jediné, co získáme je to, co dobře známe. Nemůžeme se odpoutat od toho kým jsme a kde jsme. Jediné, co můžeme určit jsou naše příští kroky. Zda pojedeme, poletíme, půjdeme či jen posedíme a pomyslíme...

Buď vědoucí a věř v lepší časy budoucí!

Upozorňující

Každý den se pohybujeme v našich digitálních světech a nevnímáme vlastní já. Každý okamžik je zaplněn vztahem k zařízení, k vymoženostem techniky a různým vylepšením, která jako lidé plně využíváme. Vetšinou se slovy, jak nám to ulehčuje život, v čem nám jej zrychluje a umožňuje nám více žít. Když se pak zpětně zadíváme na náš den, zjistíme, že tomu tak není. Ztrácíme drahocenný čas hloupým bloumáním po síti, prohlížíme si nesmyslé obrázky jiných lidí a čas na důležité věci nám protéká mezi prsty. Ani si sami neuvědomíme, jak moc se naše dny proměňují a kolik zbytečného času jsme strávili s pomyslnými pomocníky. A přitom nám většinou stačí tužka, papír, dobrá kniha, společnost nejbližších a smysluplný den je na světě. Není nutné ztrácet čas s digitálním světem, ten si k nám svou cestu najde, ale mnohem podstatnější je, jak moc si umíme najít svou vlastní cestu k sobě my sami...

Probuď se ze zlých snů a vrať se domů!

Berličková

Když musíš, tak prostě musíš. Nezáleží na tom, zda chceš, můžeš, nebo máš něco v plánu. Je to jednou před tebou, takže stůj co stůj, musíš to udělat. Spolknout hořkou pilulku, vypít pohár nepříjemností až do dna, vyklidit zaneřáděnou skřín, vyléčit se z nemoci. Je to prostě tak, ať děláš co děláš, osud si tě vždycky najde a doručí ti jen tolik, kolik si zasloužíš. Někomu málo, jinému dostatek a dalšímu tolik, že netuší, kde se na něj přišlo. I tak se může cítit ten, který dostává tolik, kolik není schopen zpracovat. A že tohle není pravda? Ale je, stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a uvidíme příkladů na tisíc. Kdybychom počítali od rána do večera, nespočítali bychom případy, kdy je nálož příliš velká. A ač se snažíme situaci změnit není vždy v našich silách dosáhnout všeho, co jsme si předsevzali. Snad proto používáme mnohé berličky, abychom se pod tíhou skutečnosti nezřítili do propasti. Jen tak přeživáme, jdeme dál a pokračujeme v našich cestách do neznáma. A kam nás nohy zavedou? Toť otázkou, na kterou neznáme odpověď. Ačkoli vždy někam kráčíme, konečné cesty jsou nevyzpytatelné. Jednou tam a podruhé zase zpět.

Ať jdeš kamkoli, měj rád své okolí!

Překonaná

Tohle musím skončit, ještě krok a všechno kolem vybuchne! Už nevydržíme ani chviličku a na barvách nezáleží. Jediné, co je nutné změnit, je stav věcí. Od nemoci ke zdraví, od samoty ke společnosti, od movitostí k nemovitostem. Radikální změna, která odvrátí neodvratitelné. Opět nastane řád věcí a život bude plynout, tak jak má. V tuto chvíli je jasné, že musím vydržet a odolat svodům rychlé změny. Trpělivost i hory přenáší, jen netuším, zda pomůže také s nemocí. Už je to velmi dlouho, kdy jedinou náplní dne nebylo pouze převlékání zpocených peřin, mokrých pyžam a srážení teploty na běžnou výši. Když totiž řádí bacily, ani viry se nezaleknou a přidají se k taneční zábavě. A aby toho nebylo málo, tak onemocní vždy ti nesladní ze společenství. Inu kápo, vzmuž se, bojuj a uvidíš, že zítra bude líp! A pokud ne, pak je naděje, že než se bacil naděje, bude udolán a námi překonán...

Překonej sebe, uvidíš zas modré nebe!