Poslední

Závěr roku je vždycky zvláštním dnem bilancování, pohledu zpět a vzpomínek na příjemné i méně krásné chvíle. A že jich člověk v průběhu svého roku zažije. Pokud má štěstí, pak se minimálně třistašedesátkrátpěkrát probudí a jde spát. Minimálně třistakrát se z plna hrdla zasměje, stopadesátkrát překoná rychlé bušení srdce a udělá závažné rozhodnutí. Tisíckrát do roka si pomyslí, jak by to všechno bylo lepší, kdyby. Mnohokrát si usmyslí, že bude dělat věci, které ještě nezkusil a to pořád dokola. Je to zvláštní, jak rychle nám běžné denní momenty uplynou a právě v posledním dni roce zase vytanou na mysl. Jakoby člověk potřeboval zpracovat uzávěrku roku, svých myšlenek, názorů a přání, s tím, že do Nového roku vstoupí s čistý štítem a novými požadavky. Zvláštní den, pro zvláštní přístup k sobě i okolí. Ať už je dnes cokoli, co ještě bolí, uzavřeme smír a pokusme se nechat to uplynout do víru minulosti. S pocitem, že zítra bude zase den, kdy stojí za to vstát a jít. Za svým snem, za novým dnem, pro krásu jen...

Poslední a přesto další, ať je krásná a sílu přináší!

Zářivá

Sluneční paprsky se opírají do zářivé krásy prvních sněhových vloček. Den se třpytí tichou krásou, narušovanou pouze šlapáním bot. Mráz štípe do tváří, větřík ovívá vlasy a paní zima si konečně spustila svou první nadílku. Děti radostně pobíhají po svahu. Dospělí je závistivě pozorují a těší se na teplo vyhřátého krbu. Všude kolem třpyt a zář, taková kterou umí jen první sníh a radost z něj. Snad proto musíme využít krásy dnešního dne a užít si zářivosti, až do plné sytosti...

Lesk a záře, zmrzlé tváře!

Rocková

Bubny duní, kytara ladí své ostré tóny a prozářený hlas oznamuje slova života. Když máš pocit, že jsi sám jdi vždy tam, kam míří srdce tvé. Buď s tím, kdo tě má rád, ať má stan, nebo hrad. Je tu vždy někdo, kdo drží ti místo, i když ty máš v duši pusto. Slova se šinou, melodie hladí a rocková slva jsou v opaku k drsnosti a síle. Přeznáním váhání, neschopnosti se rozhodnout, se stáváme obyčejnými smrtelníky, i bez velkých slov a patetických činů. Stačí jen chtít a můžeme žít, s láskou být a skvěle se mít!

S rockem i bez roku, zpívám si do kroku...

Střední

Dětství je už beznadějně pryč, jen drobné záchvěvy dětinského chování se snaží zachytit bezstarostnost a neustále dobrou náladu i připravenost ke každé lumpárně. Neodkladně nastává střední věk, který je přesným předělem mezi tím co bylo a tím co bude. Mnohdy se člověk zamýšlí nad svým životem a hledá věčnou pravdu. Snaží se zachytit drobné střípky odpovědí, které by ho dovedly k poznání. A když pozná a pochopí, zjistí, že je tu další otázka, na níž není odpověď. Toto se děje často právě ve středním věku, nebo mezičase, po dobrém a s očekáváním dalšího. Je to zvláštní pocit, kdy si uvědomujete první příznaky pomalosti, neohrabanosti a výpadků rychlé paměti a přesto se cítíte mladí. Není přeci možné, že jsem už tady a teď, jsem přeci pořád tou malou, copatou holčinou, která se neustále ptala svého otce i maminky na mnohé záludnosti světa. A když otevřu oči, vidím sebe sama coby mámu, která jde se svým synem, který brebentí o všem i o ničem. Opravdu velmi zvláštní pocit, který mě nutí přemýšlet. Změnila jsem se já, nebo jen moje okolí? A je tu něco, co nevidím a přesto se to pomalu blíží? A je to jen nostalgie volných ndů, nebo opravdový příchod středního věku? Inu, půjdu si v klidu přemýšlet a až vyřeším svou poslední zádahu, uvidím...

Jděme s časem, ale občas se i vraťme!

Nic

Nic mě nenapadá, hlava je prázdná a nechce se jí přemýšlet. Myšlení se uzavřelo do svého světa a nepřijímá nic z toho, co tu kolem proudí. A já? Já si tu sedím, nic mě nenapadá a je mi to jedno. Vždyť i já mám právo nic neřešit, nic nedělat, nic nevnímat a nic nezkoumat. Můžu se uzavřít a jen tak si sedět, dýchat, kašlat a dívat se kolem sebe. Nemusím hodnotit, nemám potřebu komentovat a není nutné se vyjadřovat. Jediné, co je, je velké nic, které je všude kolem mě. Je to krásné, průzračné a všeobjímající nic. Nic, tři písmenka a tolik významů!

Ať nic, nebo všechno, je to dnes jedno....

Rozvážková

Už asi vím, jak se cítí člověk, který je pověřen doručením cenného zboží do rukou zákazníka. Dnes jsem si tuto roli vyzkoušela a nejsem si vůbec jistá, zda lze oč stát. Člověk je vyhnán z pohodlí domova, upaluje k autu a spěchá provozem velkoměsta k dalšímu člověku, který již čeká na objednané zboží. Nezajímá ho provoz, nezajímá ho zpoždění, zaplatil si za službu, kterou vyžaduje dostat v plném rozsahu. Na druhé straně ja také člověk, spěchající doručit vyžádanou zásilku včas, s dostatečnou teplotou a rychlostí, která je garantována. A jediné co při předání uslyší nejsou slova vděku, ale otázka "kde jste nechal něco sladkého ke kávě..." . Děsivá představa, ale je to tak, nevděk světem vládne a nikdy nemůžete uspokojit všechny, kteří se připletou do cesty života. Jediné na čem záleží je snaha a ochota vyhovět, bez očekávaného vděku a velkých díků!

Rozvážka není vždy porážka...

Vánočně sváteční

Den se s ránem spojil a máme tady další krásný sváteční den. Všude vůně cukroví, vánočního stromečku a sluníčka. Pravda, zima se nám letos opět neukázala, ale my si tím nenecháme zkazit den. Co na tom, že venku není sníh? Hlavně, že Ježíšek dorazil a přinesl nám krásné dárky. Asi jsme opravdu byli hodní, protože pod stromečkem se toho našlo dost. A dnes to ještě bude pokračovat. Asi nejkrásnější je pocit obdarovávat nejbliší, který můžeme začít jen několikrát do roka. A včera i dnes je pocitu radosti u srdce dvojnásob. Vidět rozzářené dětské oči, které rozbalují svůj vysněný dárek. Moci být u toho, když se dospělákům splní jejich sen. Co víc si člověk může přát! Snad jen, aby těchto chvil bylo v roce více a soudržnost, laskavost, upřímnost a láska vždycky zvítězily nad negací a zlobou...

Radostný den s zajetí krásy jen!