Svobodná

Jak stihnout to, co by se stihnout mělo? Jak dokončit to, co bylo rozpracováno? Jak se dívat, když není pořádně vidět? Jak chápat, když není co? Jak žít, když člověka tíží myšlenky? Jak se zbavit toho, co je kolem, ale nelze to pořádně uchopit? Jak se pustit do úkolů, které se zdají být obrovské? Honí se mi toho hlavou mraky a nevím, kterým směrem vykročit. Pustit všechno a nechat být. Odpočinout si a nabrat sílu pro další pochod. Nebo raději se pustit do drobností, rozpracovat a neodpočívat... Dilema, které stojí přede mnou je velké a zdá se neřešitelné. Přesto si s ním budu muset poradit. Co udělám a jak, tak to uvidím, ale rozhodně to nějak dopadne. Žádný úkol nezůstane bez řešení a všechno nakonec dobře dopadne. Jen to chce klid a nohy v teple!

Do tepla, do pohody, všechno má své důvody...

Výroční

Jedna nestandardní cesta do školy. Jedno volné místo v autobuse. Jeden specifický způsob seznámení se dvou mladých lidí. A už je to třicet jedna let. Uběhlo to jako voda a docela se nechce věřit, že už je to tak dlouho. Tolik jednotlivostí, významností i maličkostí jsme společně prožili, že bychom je ani nedokázali vyjmenovat. Kolik stresových, kritických, bolavých i radostných, veselých a uřehtaných chvil jsme prožili. Je to jedna velká řeka střípků, které se poskládaly do současné chvíle. Teď tady stojíme, je nám jen o něco víc, než nám bylo před lety a říkáme si mnohé. Možná si myslíme, že jsme dospěli, nebo že jsme dospělí, přesto za chviličku zjistíme, že jsme těmi mladými blázny, co se do sebe zakoukali a co už tolik let chodí ruku v ruce tímto světem...

 Tak krásné výročí a šup za dalšími společnými roky!

Vstříc...

Život člověka je jednou z nejzajímavějších skutečností, se kterou se potkáváme a ve které jsme angažováni. Rodíme se, abychom rostli, sílili a chápali to, co se děje kolem. Učíme se proto, abychom mohli pracovat a přispívat svou prací do společenského systému, který nás vychoval. Pracujeme, stárneme a běžíme životem, aniž bychom si uvědomovali, kde a v čem jsou naše limity. Někteří z nás jdou svým omezením vstříc, jiní se jen při pomyšlení na nepohodu a zátěž svalí do křesla a nepohnou se ani o píď. Každý jdeme, pracujeme, chodíme po světě, dýcháme společný vzduch a děláme to, co považujeme za dobré. Myslíme, děláme, jsme a stáváme se těmi, kterými chceme být. Kdo to bude a kde bude naše místo, tak to je jen na nás samotných...

Zvedni se a běž, postav třeba věž!

Přispívající

Kdo neprožil, nepochopí. Kdo není v mé kůži, nemůže být mnou. Jen já sama vím, a někdy i nevím, kdo jsem, kým jsem, kam jdu a jak to chápu. Můžeme být tisíckrát empatičtí a naslouchající, a přesto se nedokážeme vcítit do prožitků jiného člověka. To, co cítíme my sami může být pouhou ozvěnou toho, co se honí v hlavě a duši druhého člověka. Můžeme naslouchat, jsme schopni poradit a podat pomocnou ruku, ale cítit bolest, strach, stres, radost i veselí nejsme schopní. Úleva se může nacházet ve slovech a gestech, která vyjadřujeme. Propojení může nastávat v mlčení a klidu. Jen my sami víme, co zvládneme a jak to sdílet s ostatními. Naslouchající uši a otevřená duše jsou dobrým pomocníkem v každé chvílí...

Naslouchej, pomáhej, bolesti přemáhej!

Hlaholivá

Někdy přijdou v životě chvíle, které musí přijít. Pokud jste rodičem, pak jistě znáte. Od malička se snažíte vést své dítě tak, aby bylo připraveno na svou samostatnost. Ukazujete mu svět, připravujete mu půdu pod nohama a ochraňujete jej před pády a katastrofami. Učíte jej být sám sebou, nezapřít svou přirozenost a podstatu, kterou má v sobě skrytou. Jedete na plný plyn a jen občas si vydechnete. Znovu se zhluboka nadechnete a stojíte kousek dál, aby dítko mohlo okusit svou jedinečnost. V průběhu let pak už jen z dálky nahlížíte na život svého dítěte a toužíte, abyste mohli být stále jeho součástí. Pokud tohle prožíjete jednou, je to zázrak. Pokud se podaří podruhé, je to jedinečná šance upravit chyby, které nastaly poprvé. Pokud se zadaří ještě další pokusy, pak už jdete jako profesionál a zvládáte život s nadhledem. Každý rodič uvažuje specificky a hledá svou cestu ke svým dětem. V případě, že je vám dopřán tento koloběh pouze jednou, nemáte čas na opravy a za běhu řešíte to, co přichází. A že je toho hodně, to jistě víme všichni. O to víc je potřeba si vážit chvil, kdy souzníte, mluvíte, přemýšlíte a díváte se vpřed společně, jako jedno tělo a jedna duše...

Díky za sdílení, je to čest i umění!

Světlonoš

Každý člověk v sobě ukrývá obrovskou sílu i moc. Je to světlo, které je výsledkem jeho darů, talentů a nadání. Je to něco, čím jsme byli nadáni a co nám bylo dáno k dispozici, abychom to rozvíjeli a nesli dál. Jen sdílením našich pokladů s ostatními rozsvěcujeme světlo v nás. Jsme lidskými světlonosiči a pochodněmi, které nemají hasnou, ale stále plát. Vím, že je to mnohdy složité a není jednoduché si prosadit svůj dar, pokud se to ovšem povede, rozzáří se oči, srdce i duše mnohých v našem okolí. Uvědomění si vlastních hodnot, vnitřních talentů a vnějšího nadání je velkým darem. Kdo to již dokázal plápolá. Kdo je na cestě, ten jen lehce svítí. A kdo nevěří, je stále ve tmě. Já chci plát a proto se budu za své dary prát, dokud budu dýchat a žít!

Světlem buď, ostatní nesuď...

Pravidlová

Už sse práší za kočárem. Prsty běží po klávesnici a přesně dodržují pravidla, která si dala. Je nutné se držet jasně daných mantinelů, aby člověk nezabředl do propasti. Jen jasně vymezené prvky jsou přesně vidět a člověk si pak umí říct, co dělá dobře a kde už překračuje své pravomoce. Pokud se držíme norem a pravidel, určitě nemůžeme ztratit nit našeho života. Ten je totiž také propojen s jasnými pravidly, které nám dává společnost, do kterých se manipulujeme sami a která jsme přijali, abychom byli přijati do lidské společnosti. Pravidla jsou našimi kotvami na rozbouřeném moři života. Dávají nám smysl a chytáme se jich vždy, když bloudíme a tápeme... Proto je dobré se držet pravidel a mít jistou pravidelnost i v životě. Jen tak si ušetříme mnohé komplikace, které by mohly přijít...

Pravidla měj, v klidu se směj!