Šáhnout si až na samé dno. Nemít možnost zpětného chodu a nechat věci dojít až k samému konci. Tak nějak vypadají poslední dny. Od rána do večera v jednom kole, hlavně nevnímat a jít pořád kupředu. V hlavě obrovský zmatek a tělo vypovídá službu. Dál už takto nemůžu, už neujdu ani jeden krok. Musím padnout do postele a vydolovat síly...
Už dál nejdu, ze své cesty sejdu!
Jet na plný plyn. Podávat výkony jako dvacítka a ještě se u toho usmívat, tak to už vážně není úplně dobře možné. Byť dobře spíme, dobře jíme, snažíme se odpočívat, ale tak aktivně sportovat, není prostě v našich silách zvládnout všechno bez průběžného doplňování. Občas mám pocit, že více času strávíme vším okolo nás a nezbývá nám dostatek kapacity na to, co by bylo potřeba. Teď bych si například ráda dala nohy na stůl, vzala rozečtenou knihu a sedla si jen tak k oknu, četla, četla a četla. Místo toho tady v práci sedím u počítače, přemýšlím, co ještě všechno musím stihnout, než půjdu domů... Píšu si poznámky, odškrtávám seznam a stále je toho nějak moc. Teď bych potřebovala doplnit a hlavně odpočinout od všeho stresu, kterého mám právě akorát. Jestli to klapne, tak víkend to jistí!
Jistá si buď...
Jsem ráda tím, kým jsem, ale někdy bych si přesto chtěla vyzkoušet jinou kůži. Jiný život, s jiným nastavením, ale vědomím, že jsem to já a jsem v jiném životě. Jsem jiná a přesto naprosto stejná. Dávám životu to, co doposud, ale v jiném každodenním rytmu. Říkám si, zda bych zvládla život jiného člověka a zda bych uspěla? Byla bych to já, nebo už bych byla jinou osobou? Dělala bych si starosti, nebo bych dokázala žít s hlavou v oblacích? Netuším, nevím, ale něco ve mě mi říká, že ať už by kůže na mém těle byla jakákoliv, byla bych to zase já. Jen v jiném těle, s jinou barvou kůže či velikosti. Zřejmě se jednou nastaví a pak už to jen běží...
Pomalu běží, venku opět sněží!
Říká se, že nejtěžší věcí v životě je vidět trpět milovanou osobu. A to ať fyzicky, nebo psychicky, prostě my sneseme mnohé, ale milovaní nikdy nesmí trpět. Když se z dívky stane žena, matka, potom jsou nejhorší ty chvíle, kdy strádají její děti a manžel. Uběhne několik málo let, děti vyrostou, manžel se naučí se strádáním žít. Žena ovšem zůstává stále matkou, dcerou a najednou je tady další objekt jejího zájmu. Její rodiče zestárnou, stávají se malými, choulostivými a občas i trpícími lidičkami, které doprovázíme. Dnes si říkám, co je horší? Které trpění a strádání zvládáme my ženy lépe? A jsme schopny vůbec někdy projít životem a nebát se o své blízké? Zřejmě to některé z nás dokážou, ale po dnešku vím, že já k nim rozhodně nepatřím!
Věřím v propojení, jsem ve spojení...
Ráno jako vymydlené. Nikde ani živáčka, přesto život tepe tam, za všemi těmi uzavřenými dveřmi, ztemnělými okny a ztichlými zdmi. Jen zpola ozářné město vypadá jinak, než za běžného denního světla. Všechno je jiné a jiná jsou i místa, kterými procházíme. Vyhýbáme se temným zákoutím a raději projdeme osvětleným nárožím. Úplně mineme výkladní skříně a schoulíme se do našich teplých kabátů. Pospícháme a jdeme krokem. Běžíme a zároveň si v klidu užíváme náběh do dalšího pracovního dne. Jaký bude a co přinese netušíme. Ale ráno bylo kouzelným tichým koutkem jen pro nás...
Pokojná průbojná!
Každý z nás má talent. Každému nám bylo dáno něco do vínku a je jen na nás, zda talent objevíme, nebo jej necháme spát. Člověk celý život hledá a dělá si starosti s tím, co je dobré a co ne. V čem vynikne na bále a v čem se bude cítit dobře. Většinu ale nenapadne klást si otázku, zda jsem v něčem dobrá a případně v čem? Já si občas říkám, že jediné, v čem vynikám je snad moje výřečnost a smysl pro humor. Není to málo, ale zase co s tím? Komikem být nechci a mluvená řeč mě beztak živí. Tak mám, smím, mohu doufat, že ještě něco naleznu? Věřím, že ano a věřím, že jakmile budu vědět, tak to prostě budu vědět. Budu chtít rozvíjet se, zabořím se plně do talentu a už nepustím.... Tak já jdu hledat, vždyť vlastně i ono hledání je super!
Hledej a najdi, zas kousek popojdi...
