Jsem i nejsem tam, kde bych chtěla být. Mám i nemám to, co bych chtěla mít. Dostávám i dávám tolik, kolik bych si přála. Beru a dávám tolik, kolik jsem brala. Zabývám se tím, čím bych měla. Jsem prolnuta tím, čím bych chtěla. Mám to, co bych měla mít. Jsem tou, kterou bych chtěla být. Jsem člověkem, kterým jsem si přála být. Jsem ženou, se kterou dá se žít. Jsem nad věcí a s nadhledem. Tančím s liškou, psem i krásným medvědem. Dostávám vždy co přání mám. Na světě nikdy nejsem sám. Vím, kde jsou mé limity a nebojím se samoty. Věřím, že k jádru věcí se dostávám, i když těžko někdy odolávám. Nemívám špatnou náladu a občas bývám pozadu. Jsem prostě takovou, jakou jsem. Jsem tou, kterou zrodila matka Zem. Jsem spojená se svými blízkými a jsem miláčkem celé rodiny...
Miluji život kouzelný, kdy svítí slunce a jasné lucerny!
Před chvílí ráno a teď zase večer. Kam tak strašně utíká čas? Ještě včera jsme byli na letní dovolené a dneska už vytahujeme zimní oblečení. Konec roku se blíží, a s ním i všechna hlášení, statistiky, uzávěrky či jiné ukazatele. Nestačím se divit, kolik jednotlivostí je potřeba, aby určitá oddělení mohla pracovat. Náplně činností jsou jasné, ale samotná práce je už odváděna někým jiným. Snad proto si říkám, zda je opravdu tak a zda mi to přísluší. Jestli by nakonec neměly být věci upraveny tak, jak ve skutečnosti leží a běží... Jsem celkem školená v tom, že teorie a praxe se rozbíhají, ale až tak?! Inu, zatnu zuby, natáhnu svaly a jdu pracovat. Možná to všechno stihnu a dostanu se přesně tam, kam mám...
Cesta se klikatí, zmýlená neplatí!
Hezký pocit nemuset se hned po probuzení hnát do práce. V klidu se nasnídat, poupravit věci v domácnosti, zajít nakoupit a pak se přesunout do práce. Krásné pondělní ráno, které tady už dlouho nebylo. Člověk si říká, jaké by to bylo, kdyby takovéto ráno mohlo být každé. Dokázali bychom si to tak užít? Byli bychom za to vdečni? Nevím, ale tuším, že čeho je moc, toho bývá příliš. A tak to platí pro věci dobré i špatné. Když se cítíme v jednom kole, pak vytržení z běžné reality je jako záblesk ranního slunce. Prozáří každičký detail našeho dne a poukáže na krásy, které v naší rychlosti nevidíme a nevnímáme. Proto je fajn, že se občas podaří být jen tak chvíli v naprosté pohodě, nespěchat, nehnat se a užívat si krásy dne. To si pak tělo odpočine a duše nabaží vším, co potřebuje!
Pohoda, není náhoda...
Občas se člověku zdá, že něco nemůže nikdy zvládnout. Tak krásný obraz já přeci nenamaluji. Tohle může zvládnout jenom zkušený malíř. Tak dobré jídlo nedokáže uvařit obyčejný kuchař. Tohle zvládne jen ten, který vařil u Michellina. A přesto je opak pravdou. Za většinou úspěných projektů jsou právě takováto váhání a nejistota. Zvládnu to? Bude to dost dobré? Jsem schopna namíchat svou paletu barev? Budu umět pracovat s něčím, co jsem zatím nezkoušela? Já říkám ano, dneska jsem to zkusila a výsledek stojí za to! Dokázala jsem si, že i já umím kreativně tvořit a dospěla jsem až do stádia zhotovení vlastní kouzelné mandaly. Doufám, že tento úspěch bude startem do nových dnů, které odnesou starosti a bolesti a přinesou jen radosti a úsměv na tvářích... Věřím, že toto nastavení bude trvat věčně!
Trvání je k dostání...
