Je až kupodivu zvláštní přemýšlet o běžným věcech, které se dějí a které prožíváme. V mnoha směrech se většina z nás snaží pochopit své místo v životě a nalézt svou pravou podstatu. Někdo v hlubokém filosofickém přemítání dochází k určitým závěrům. Jiný jen drobným pohledem na skutečnost zjišťuje, kde je pravda. Pátráme, brodíme se svými dny a hledáme či nacházíme. Někde cestou potkáme zajímavé osoby, které nám poskytnou důležitý náhled na sebe sama. A právě ona setkání jsou pro naše utváření tím nejdůležitějším. Protože našim světským úkolem zde na zemi je stávat se sami sebou. Nést odpovědnost za své činy a snha po dosažení dobra v sobě i svém okolí. Každý jeden den prožitý poctivě k sobě samému i našemu okolí je tím nejdůležitějším, jak můžeme být. Nestahujme se tedy do ulit sebe sama, do uzavřenosti svých domácností, ale pojďme do světa. I když v knihách byly zachyceny mnohé lidské pravdy a moudré myšlenky, samo bytí, cesta životem, setkávání s milými lidmi a obyčejné každodenní činosti jsou největším darem, které se okolo nás dějí. Vnímejme je s otevřenou myslí a čistým srdcem, jen tak dospějeme k největším zázrakům života...
Plakat, smát i tančit, neznamená v životě jančit!
O chlup lepší den s chlupatým kamarádem. Tohle si musí říkat každý, kdo má doma nějakého chlupatého mazlíčka. I když to není jen o radostech a krásných zážitcích, přeci jen němá tvář pochopí vždy, co se v nás děje. Nemusíme nic vysvětlovat a jsme stále těmi nejbáječnějšími páníčky, jaké kdy chlupáč měl. Snad proto bychom měli všichni ve svých životech mít nějakého toho přítele, který pohladí, utiší, olízne či škrábne vždy, když je to potřeba. Není totiž nic kouzelnějšího, než pocit vlastní krásy zračící se v očích čtyčnohého kamaráda. Tomu je jedno, že se cítíte pod psa. Je mu úplně fuk, že jste unavení či nevyspalí, on je tady, chce si hrát, chce jít na procházku a hlavně, chce být s námi! No a řekněte, co víc si můžeme přát?
Lepším páníčkem s malým králíčkem...
Co je stáří a kdy nastává? Je opravdu moudré a co je charakterizuje? Hlavou mi běží tisíce otázek a netuším, jak správně odpovědět. Přestože je můj život bytostně spjat s přemýšlením a přemítáním nad mnohými problémy, vím, že na některé stále neumím odpovědět. Do této kategorie jistě patří také ty, které souvisejí s procesy stárnutí, se stářím, seniorským věkem a postupnámi změnami, které završují lidský život na jeho sklonku. Možná je mé váhání spojeno s tím, že sama sebe ještě vnímám jako poměrně mladého a aktivního člověka, který není připraven na seniorský věk. Já i mé okolí mě jistě spíše vidí jako člověka ve středním věku, plného síly, s řadou aktivit a dlouhou řádkou dnů, která jej dělí o seniorské generace. Přesto se neubráním otázkám, jaké to bude a je stáří moudré? Co je vlastně onou moudrostí stáří, o které od mládí slýchávám? A jsem schopna ji dosáhnout? Můžu doufat, mohu si přát a věřit, že i já dosáhnu jisté životní skromnosti, jistoty v rozhodování a jednání. Že budu rozvážně našlapovat a používat své životní zkušenosti s odstupem od bezprostředních podnětů a jevů. Že dojdu k vhodné kombinaci zkušeností, ctností, spravedlnosti, statečnosti i mírnosti, která se stane mou moudrostí!
Ač šedivím, ještě nemoudřím...
Život je jako kousek dobrého jídla, které v reklamě vypadá velmi chutně a lákavě. Ale když jej ochutnáme, ve skutečnosti vlastně nevíme, nač narazíme. Rozhodně se nám může stát, že ve skutečnosti dostaneme onen kousek jídla, který není tak dobrý, jak jsme jej viděli a jak jsme si jej představovali. Snad proto si vždycky při pohledu na život jiných lidí říkám, že může vypadat velmi chutně a lákavě, ale opravdový požitek budu mít jen z jídla a života svým vlastním přičiněním. Nic nechutná tak dobře, jak to vypadá a nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Připomeňme si to vždy, když nás popadne bezradný pocit, že náš život není tak kouzelný, jako život ostatních. Když se soustředíme na pravdivost a opravdovost vlastního já, zjistíme, kolik krásy a radosti máme!
Ber, co je dáno a vybírej to, co můžeš...
Život je krásný a občas velmi rychlým tempem běží dopředu. Když jde všechno kolem mě moc rychle, pokouším se zastavit a kladu si otázku. Co je to, to co se točí? Jsem to já, kdo je pořád v jednom kole, nebo je to moje mysl? Vždyť svět si ještě nikdy nestěžoval na to, kolik má práce, ale já si občas stěžuji. Proto si i rychle odpovím, pokud dokážu dosáhnout toho, aby odpočívala moje mysl, bude odpočívat i můj svět. Potom se budu moci zaměřit svou bdělou pozorností na věci, které se své rychlosti jen tak míjím. Budu se moci zastavit, zavídám se, navnímám každičký detail skutečné skutečnosti. U toho budu mírnit svou vášeň pro vše krásné a uvážu také svůj temperament na provázek, Jen tak, když budu vědět a chápat to, jak mohu své překypující nadšení mít pod kontrolou, mohu jím nakazit i ostatní. Jen tak se mohu podělit o své nadšení účinně a ve štěstí, které budeme spolu sdílět. Protože pro ty, které milujeme děláme různé věci. A přito někdy stačí jen to, že vyjádříme svou blízkost, která může být mnohem hlubším prožitkem, než samotná láska!
Daruj svou přítomnost, máš jí vždycky dost...
Každý člověk v průběhu dospívání dozrává do vlastních přesvědčení, buduje osobní hodnoty a tvoří myšlenky, které jsou pro něj zásadní. Vstupem do dospělosti si pak nedokážeme představit, že bychom v souvislosti s těmito zásadami dokázali přistoupit na nějaký kompromis. Věříme, že naše přesvědčení jsou nevyvratitelná a rozhodně správná. Po zralé úvaze dospíváme k poznání, že ostatní lidé s námi musí souhlasit a souznít. Ovšem čas od času trávíme chvíle s ostatními lidmi, kteří naše přesvědčení nesdílí. Narážíme na rozpory, rychle vstupujeme do hádky a obě ze zúčastněných stran má pocit, že je druhý neposlouchá a rozhodně je nerespektuje. Výsledkem jsou emoční napětí, nedorozumění a ublíženost na obou stranách. Já se v takových chvílích ptám, stálo to za to, způsobovat si vzájemně nepříjemné chvíle? Neměli bychom se místo jakéhosi procesu udržování posvátnosti svých hodnot raději více starat o člověka, který sedí před námi? Není lepší být spolu šťastní, než být sami se svou pravdou? Mít vždycky pravdu totiž není ani zdaleka tak důležité, jako být spolu a souznít...
Vlídný buď, vypni hruď!
