Každý člověk v průběhu dospívání dozrává do vlastních přesvědčení, buduje osobní hodnoty a tvoří myšlenky, které jsou pro něj zásadní. Vstupem do dospělosti si pak nedokážeme představit, že bychom v souvislosti s těmito zásadami dokázali přistoupit na nějaký kompromis. Věříme, že naše přesvědčení jsou nevyvratitelná a rozhodně správná. Po zralé úvaze dospíváme k poznání, že ostatní lidé s námi musí souhlasit a souznít. Ovšem čas od času trávíme chvíle s ostatními lidmi, kteří naše přesvědčení nesdílí. Narážíme na rozpory, rychle vstupujeme do hádky a obě ze zúčastněných stran má pocit, že je druhý neposlouchá a rozhodně je nerespektuje. Výsledkem jsou emoční napětí, nedorozumění a ublíženost na obou stranách. Já se v takových chvílích ptám, stálo to za to, způsobovat si vzájemně nepříjemné chvíle? Neměli bychom se místo jakéhosi procesu udržování posvátnosti svých hodnot raději více starat o člověka, který sedí před námi? Není lepší být spolu šťastní, než být sami se svou pravdou? Mít vždycky pravdu totiž není ani zdaleka tak důležité, jako být spolu a souznít...
Vlídný buď, vypni hruď!
Žádné komentáře:
Okomentovat