Rozumět si...

Vzájemná komunikace lidí je jedním z nejdůležitějších prvků, jak si porozumět. Snažíme se srozumitelně předávat informace běžné i odborné a čekáme, že je naše okolí bude vnímat v tom smyslu, v jakém byly řečeny. Co je však zajímavé, že mnohy jedna informace, tisíc významů. Jeden požadavek, stovka výsledků. A pak že si rozumíme! Známe to všichni, ty chvíle, kdy víme, že jsme řekli přesně to, co jsme řekli a vůbe nechápeme, proč naši partněři dělají úplně něco jiného... Proč nás neposlouchají, proč si berou k srdci něco, co vůbec nebylo řečeno? Proč je tolik významů a kolik nepochopení? Někdy si tak říkám, že budu brzy potřebovat překladač na jednoduché věci, které říkám. Jen tak si asi mohu pozorumět s okolím. Jen tak budu mít zajištěno, že A bude A a kluk bude kluk a nikdy opačně. No možná to pomůže, možná taky ne, každopádně rozumět si, je důležitá součást mě samotné. Já si musím rozumět nejen s okolím, ale i se sebou samotnou.

Rozumět a chápat, je základem hlubokého lidského poznání!

Přistřihnutá

Tak bych chtěla roztáhnout křídla a letět. Odrazit se od země, plachtit vzduchem a být volná. Létat neumím, křídla nemám a kdybych je náhodu měla, tak mi je určitě přistřihnout. T se přeci snílkům dělá. Berou se jim jejich sny, jejich radost a touha něco dělat. Proč se to děje? Proč lidé nemají rádi bezstarostné, lehké a milé snění? Proč jsme většinou nudnými realisty, či nutnými pesimisty? Proč nedokážeme pomyslně uzavřít to dospělé v nás a propustit dětskou naivitu? Asi proto, že bychom byli svému okolí směšní. Možná proto, že tušíme co očekává dospělý svět. Možná i neschopnost zastavit se a snít. Já ale nechci být pořád a pouze nohama na zemi! Já chci snít, chci být a chci žít! Mě křídla nepřistřihnou, já si je roztáhnu a poletím. Kam? To se ještě uvidí, ale jistě do snového světa, naděje a lásky...

Široké rozhledy a pevná křídla pro všechny, kteří chtěji!

Nedočkavá

Od rána jsem nedočkavá. Pořád mám pocit, že jsem někde něco zapomněla, že mi něco chybí, že už bych měla být jinde, kdy už bude konec, ať mohu jít domů.... Nevím, co to dnes do mě vjelo, ale nemůžu se dočkat, až zase budu doma se svými kluky. Chybí mi jejich přítomnost, chybí mi jejich klid a pohoda, chybí mi jeden i druhý. Rychle dokončit zkoušení, uzavřít protokoly a hurá domů. Jen tam budu mít klid, jen tam zase budu klidná.... Tak pa a zítra s větším klidem a pohodou.

Nedočkavé dočkání i počkání!

Talismánková

Každý máme rádi své jistoty. Někdo je podporuje vlastním rozhodnutím, jiný potřebuje něco víc. Patřím k těm lidem, kteří věcí na sílu a moc talismanu. No a dnes jsem měla jeden takový v práci. Docela jsem ho potřebovala, když si představíte, že jsem nastoupila do práce po třech týdnech letní dovolené. A představte si, že ten talismánek pomohl. Hned se mi zdál den lepší, jednodušší a problémy méně složité. Asi bych si jej měla brát do práce častěji, ideálně pořád. Zkusím se domluvit, zda by to šlo a zdy by můj talismánek souhlasil... Když mu nabídnu něco dobrého a ještě sladkého, tak by snad souhlasit mohl! Uvidím, co se dá dělat, snad své dilema vyřeším a talismánka přesvědčím o nutnosti být se mnou stále v pracovním procesu. Tak pokud potřebujete nějakou jistotu, nechejte si poradit, talismánek by mohl pomoci.

Krásný talismánkový den plný překvapení, humoru a veselí všem...

A máme po...

Tak a máme poslední den dovolené. Vůbec se mi nechce věřit, že to tak rychle uteklo. Na začátku se mi zdálo, že dovolená bude mít neuvěřitelně dlouhou dobu. No a teď na konci si říkám, že to nen možné, že bych byla se svými kluky tak dlouhou? A přesto je to tak, poslední volný den na mě útočí ze všech stran. Sbalit, uklidit, uvařit, vyprat, vysát, prostě zvládnout vše a být připravena na zítřejší nástup do práce. Držím si place, ať všechno zvládnu a taky se z toho nezblázním. A proč taky? Vždyť mám dnes přeci dovolenou!

Ať po, nebo před, máme neděli, tak si ji pojďme užít...

Mapa života

Už několikrát jsem se v průběhu posledích dnů pozastavila nad zvláštností cest, které tvoří můj život. Je nade mnou někdo, kdo řídí a usměrňuje putování mapou mého života? Nebo je to pouhá náhoda či sud, že se věci dějí tak, jak s mém životě jdou.... Nevím, ale chtěla bych věřit tomu, že mapa je plná cest, cestiček a úbočí, která můžeme objevit. Máme ve svých rukou rozhodnutí, kterou cestou se dát. Věřím, že můžeme ovlivnit trasy místa a krajiny, které chceme poznávat. I v tom je kouzlo života, víra ve vlastní rozhodnutí... Mít život ve svých rukou nám dává prostor ukázat, kdo jsme, co zvládáme, jak prospíváme a hlavně, jak nakreslíme mapu svého žití! Někdy přímočaře, jindy klikatě, vždycky ovšem od začátku do konce...

Přesné souřadnice a správný směr všem.

Mechová

Kam chodí zvířátka spát? Co si dají pod hlavu a čím se přikryjí? Jehličky píchají, tráva může šustit, šišky tlačí... Myslím, že krásně se jde zachumlat do mechu. Úžasně voní, je jemný jako samet a lze si ho přetáhnout až přes uší. Taky bych si dala říct. Mech je jemnňoučký, pěkně hladí a zelená uklidňuje. Škoda, že nemou být zvířátkem, já bych si určitě mech oblíbila!

Mechový den, s mechovým nádechem...