Třesoucí ruce, rozvlněné vnitřnosti, tělo jako na jehlách a myšlenky na hony vzdálené situacím, které bychom měli, nebo chtěli prožívat. První den pracovního týdne a já mám pocit, že nastal konec světa! Už nikdy se snad nevyjasní a obloha zůstane stále zamračená. Na stole budou jen rozházené kousky kůrek od oběda a k večeři se bude podávat teplý čaj. Věci se tak rychle proměňují a to, co bylo už celkem jisté, se stalo naprosto nejistým. Kroky vpřed jsou zase pryč a nám nezbývá než zase vyrazit na cestu. Ono cosi nás posunulo zpět a my opět stojíme někde jinde. Někde, kde už jsme byli a kde jsme strašlivě vzdáleni stavu jistému zotavení. Je to jako nekonečná smyčka, která se otáčí a my jsme se zasekli tam někde, jen ještě pořádně nevíme kde. Nemáme jistotu a bez ní se velmi těžko žije. Už by to chtělo nějaký ten pevný bod, něčeho se držet a k něčemu vzhlížet, abychom mohli jít dál a posouvat se. I když pomaličku, ale alespoň kousíček, po kousíčku, stále dopředu...
Jít dál, kdo by si nepřál?
Žádné komentáře:
Okomentovat