V dimenzích svého života se člověk vymaňuje z omezení svého já, určitého prostoru a času. Každý z nás žijeme v určitém čase i prostoru, které nás jistým způsobem omezují a dávají našemu životu hranice či limity. My se jim přizpůsobujeme, žijeme v nich, nebo se je snažíme prostoupit a vymanit se jejich poutům. Prostorová omezení jsou celkem jasně daná, kdy hory, údolí či řeky v našem zorném poli jen tak nepřeneseme a neumístíme do zcela jiného místa. Přesto dokážeme přenášet sami sebe do jiných dimenzí, vracíme se vždy zpět do prostoru tady a teď. V porovnání s tím jsou časová omezení celkem jednoduchá. Co se stalo, to se nedá odestát. Co se má stát, to se také stane. Žití vlastní přítomností nás nutí k rychlosti, aniž bychom si uvědomovali že vstříc nové naději a spěchajíc novým, krásným zítřkům nás vede blíže k neopatrnosti a jistému nebezpečí. Nevnímáme čas, zázrak přítomného okamžiku a nemáme povědomí o čase, jeho kráse a významu pro svůj vlastní život. Jenže právě ten jen nesmírně důležitý. Čím méně času strávíme na vlnách tepu života, tím snáze přehlédneme vlastní existenci a nedokážeme pochopit, že uběhl další den, týden, rok. Čím jsme starší, tím více se nám krátí čas, ač prostor zůstává stále tentýž. Proto užívejme každého dne i minuty, neb nevíme, jak rychle se nám vše ztratí!
Nemáš potuchy, kam zmizely všechny ropuchy?
Žádné komentáře:
Okomentovat