Umělé věci se hlásí,
prý dokonce i hasí.
Hlava mi tohle nebere,
že hlas zní, jako v kostele.
Přitom se kolem ozývá,
kolik bláznovství přibývá.
Jak je ten svět rozbitý,
jak je prý dokonce rozvitý!
Neumím možná posoudit,
jaký by doopravdy měl být.
Jaké jsou hodnoty normálu,
protože toho je pomálu.
Tak si tu raději veršuji,
slova do básně spojuji.
Ukládám věci do skříně,
tvářím se zcela nevinně.
Beru si sladké k obědu,
bez něj se dneska obejdu.
Zítra se postavím do řady,
bez vás není náhrady...
S vámi si ničeho nebojím,
všem překážkám obstojím!
Veršíček sem, veršíček tam a ejhle básničku mám...
Žádné komentáře:
Okomentovat