Někdy si člověk musí počkat, aby se dočkal. Tohle jsem si říkala celou dobu, kdy jsme byli uzavření pandemií doma. Toužila jsem po oné úžasné volnosti, kterou skýtá pohyb na čerstvém vzduchu a mezi zvířátky. A ano, trvalo to dlouho, skoro tři roky. Ale dnes jsem se konečně dočkala. Ten pocit, kdy dáváte jídlo červené pandě a ona vám baští z ruky. Kdy máte na dosah pohlazení tasmánské čerty a slyšíte jejich nečekané psí ňafání a syčení. Můžete jim spočítat fousky na čenichu a vaše oči se propojí s jejich duší! Myslíte si, že víc být nemůže... A v tu chvíli vstoupí na scénu vombat Cooper. Mazlík, běhající po výběhu, rošťácky číhající na všechno neobvyklé. Krásný uzlíček radosti, který by se nejraději s každým pomazlil. Pak už nezbývá mnoho slov. Duše létá a přenádherný pocit se rozlévá po duši. Děkuji vám zvířátka, bylo radostí i ctí se s vámi opět shledat...
Cooper je můj kamarád, je to prima vombaťák!
Žádné komentáře:
Okomentovat