Často přemýšlím nad tím, co vlastně předáváme našim dětem. Od útlého dětství jsme my dospělí jejich vzory, průvodci po tomto neznámém světě. Tvůrci jejich poznání, které bývá postupně obrušováno ve společnosti ostatních dětí. Učíme své ratolesti být dobrými lidmi, spolehlivými kamarády a pohodovými dětičkami, bez strachů a bolestí. V určitém věku je vypustíme a najednou je to tady. Z veselého a úžasně se rozvíjejícího se tvora je tu klubíčko strachu a neskutečné bezradnosti. Stalo se to, co se muselo stát, dítě bylo srovnáno a samo srovnává. Byť slyší, že je tu samo za sebe a nemusí ses srovnávat se svým okolím, bohužel bez srovnávání se s ostatními nepřežije. A já se ptám, co je vlastně ono srovnávání? Není to jen naše dospělácké cosi, co jsme si zvykli používat, abychom se cítili dobře? Není to jen neskutečně krutý zloděj skutečných radostí? Ano, jsme tvory společenskými a spolupráce i život ve společenství nám pomáhá přežít, Zároveň nám však ukazuje, jak podstatnou roli zde hraje právě individualita a reálnost života každého z nás. Dnes jsme reální, ale mnohdy jen virtuálně dostupní, v kontaktu, ale bez hlubšího sociálního rozměru - být přítomen, být, sdílet. Zkusme sebe i naše děti naučit tomu nejpodstatnějšímu, nepoměřovat se s digitálním prostředím, kde většina není sama sebou. Podporujme osobní sociální kontakty, které povedou k reálným kvalitám a srovnávejme jen to, čím jsme my sami!
Berme ohled na sebe, dívejme se do nebe...
Žádné komentáře:
Okomentovat