Netoužím po ničem, co by stálo moc. Stála bych však o trochu času, který bych mohla věnovat jen sama sobě a svým blízkým. Jen trochu toho nepřehlédnutelného cosi, které řídí náš pracovní i osobní život. Byla bych spokojená za několik málo vteřin dne, který bych nic nemusela a přitom bych mohla cokoliv. Je to jako přát si vystoupat až na vrchol velehor a neztratit se v mlze. Člověk doufá, že se mu věc podaří. Věří ve své dobré zkušenosti, kterými může zdolat svět. Přesto někdy nemusí uspět a může být zklamán. Já si říkám, co je pro každého minuta času? Utracená koruna či chvíle věnovaná druhým. Nic, ve srovnání pomíjivosti světa a našeho života v něm. Můžeme doufat, že se věci k dobrému obrátí a náš čas bude zase jenom a jenom náš!
Kam se schováš, když už ho máš?
Žádné komentáře:
Okomentovat