Za okny tma, já se hází v posteli jako kapr na suchu a přeju si, ať už je ráno. Přetočím se na druhý bok, tělo by chtělo odpočívat, ale hlava mele na plný plyn. Zvláštní pocit vtíravého a neodkladného dokončení úkolů mi nedá vydechnout. Jakoby hlava věděla, že další den bude plný napětí, vzrušeného pohybu a aktivity. Přestože by tělo mělo odpočívat, hlava mu to nedovolí! A ještě ke všemu se ke slovu hlásí migréna. Kamarádka, která přichází, jak se jí zachce, nezvána, nečekána a vždycky s otevřenou náručí. Možná i to je důvod, proč jsem dnes nemohla dospat rána a už dvě hodiny po půlnoci jsem usedla k práci. Někdy si tak říkám, zda je vůbec možné vypnout hlavu a nechat všechno kolem sebe proudit. Říct si, je mi to jedno, však ono to nějak dopadne a všechno se to nějak vyřeší. Já tak ovšem žít nedokážu. Neustále musím mít pocit, že svému životu i práci rozumím, že vím, proč se to či ono děje a jak se k tomu došlo. Chci mít pocit, že svůj život držím pevně v rukou a nikdo a nic mi v tom nemůže zabrát. Vím, že to není pravda, protože stačí malý drobný vir a můj život se obrátí v chaos. Přesto aspoň vědomí, že dělám vše proto, abych žila svůj život a snaha někam jít a směrovat, mě naplňuje optimismem. Jsem to já, někam jdu a vím kam...
Spánek hýčká všechno živé, malé, velké, náruživé!
Žádné komentáře:
Okomentovat