Uběhla už pěkná řádka let, co jsem potkala toho nejbáječnějšího chlapa na světě. Ten úžasný kluk se se mnou seznámil při jedné úterní cestě autobusem, postupně jsme spolu objevovali svět, krásy zamilovanosti a radostí. Byli jsme spolu, prožívali jsme mnohá dobrodružství, plánovali a nakonec se i vzali. To všechno v kulisách města našeho studia, které se tím vepsalo do našich srdcí, jako město radostných chvil. Dnes jsem procházela známými ulicemi, kolem průčelí domů, vzpomínala na kradmé polibky mezi tramvajemi, drobné květinky a pocity bezstarostnosti se na okamžik vrátily. Čas plynul najednou úplně jinak, bezstarostněji, volněji a s pocitem, že vše je přede mnou a nic není problém. Vím, že realitu nezastavíme, je tady, musíme jí čelit. Proto je fajn občas se vrátit do krajin svého mládí, kdy světlá budoucnost byla jediným možným řešením. Díky za ten příjemný návrat a díky za to že jsi stále se mnou. Sice už nehoníme tramvaje, ale květinku mi pořád nosíš rád!
Uchovejme vzpomínky a probuďme je tehdy, až bude potřeba...
Žádné komentáře:
Okomentovat