Co psát ve chvílích, kdy slova nic neznamenají. Není co říct, co dodat. Všechno je řečeno, uděláno, ukončeno a jediné, co zbývá, je cesta dál. Nezbývá než se nadechnout, popojít kousek dál a věřit, že i tyhle dny opadnou a všechno se navrátí do normálu. Co je normál a v čem jej spatřujeme, to víme my a zase jenom my. Tak čekejme na normál, dýchejme a zase bude líp...
Lepší se blíží, oči se klíží
Jaké jsou naše životní hodnoty? Co je důležité na klikaté cestě životem? Jaké myšlenky nás doprovázejí, když se nedaří? Co nám dává sílu k dalšímu putování? Pro jednoho jsou to úspěšně uzavřené projekty v práci, pro druhého do sytosti naplněný žaludek a někdo hledá svou stabilitu a životní sílu v těch nejbližších. Je zřejmě jedno, zda naše síla vystupuje z nás samotných, nebo z našeho okolí. Důlěžitá je skutečnost, že víme, v čem svou sílu máme a jak ji máme doplnit. Někdy totiž stačí jen pomyslet na ty, se kterými jsme spojeni neviditelnými vazbami a už máme úsměv na tváři. Je to neviditelné propojení, které posiluje, dodává odvahy, ukotvuje a vyživuje pro další růst. Díky za každý moment společného soužití a společné regenerace sil!
Obnova, života osnova...
Pochmurné ráno, deštivý začátek, který jsme rozhodně nepředpokládali. Nedá se nic dělat, zvířátka čekají a tak vyrážíme rychle jejich směrem. Počasí se pomalu umoudřuje a když dorazíme na místo, je všude slyšet i vidět mnoho ruchu. Sami se přidáme do vřavy, procházíme známými místy a hledáme kamarády, kde se dá. Spatříme červenou pandu Regicu, popojdeme k lednímu medvědovi a vydřákovi. Pak se kocháme krásnými podzimními výhledy na sloníky. Žirafy nás vítají ve výběhu a Kvída s mládětem chrní po vydatné dýňové snídani. Prohodíme pár slov s ošetřovatelem Davidem a už zase krášíme dál. Šimpanzi, gorily, orangutani, štětkouni, opáči, tygři a levhari. Kam člověku padne oko, tam zvíře. Teď už musíme spěchat, hlavní hvězdy dnešního dne už pomalu vstávájí a budou se krmit... Nevypadá to vůbec špatně místa máme, ale bohužel je změna. Tlačíme se v davu u skla a nakonec dočkáme! Cooper vyběhne a začne baštit citronovou trávu. Winkleigh opatrně vystrčí čenich a pak se vrhne na batáty! Mobil jede na plné obrátky a fotky se jen ukládají do paměti. Ještě poslední pohled a musíme jít. Bylo tu zase krásně, takže určitě přijdeme zas. Mějte se krásně a těšíme se na vás...
Zvířátečka, zvířátka, to jsou moje holátka!
Občas se stane, že ráno je příliš bláznicé a člověk nějak očekává bláznivý celý den. Ovšem nakonec se věci přomění do celkem snesitelné podoby. Ranní ztráty jsou nakonec šťastnými nálezy. Polední zpoždění letmým dotekem radosti a večer spokojeným hudebním zážitkem. Snad proto se nemá člověk nechat odradit případnými neúspěchy. Ty se totiř velmi rychle mohou překulit do něčeho, co se ráno mohlo zdát nemyslitelným. Tak jen vzhůru do situací, které přicházejí. Ony odejdou a my zůstáváme...
Hudba zní a my s ní!
V životě hledáme pravdu, porozumění a pochopení souvislostí. Hledáme to, čeho bychom rádi dosáhli a vydáváme se na dlouhá i trnitá putování. Nelitujeme času, ani námahy, abychom dosáhli svých vysněných cílů. Tápeme, brodíme se hlubinami a procházíme houštinami, abychom dospěli do stavu, kdy zjistíme, že jediné, čeho jsme dosáhli je poznání, které tady bylo. Poznání, že věci se nemění, jen se proměňují náhledy na ně. Mění se naše subjektivní vnímání téhož, a to ve vztahu k sobě samým, svému okolí a době, kdy se na věci díváme. I když putujeme daleko, létáme vysoko a objevuje neobjevené, podstata je táž. Já jsem já, měním se, proměňují se mé názory a přesvědčení, zraju, otevírám oči a dospívám tam, kde už jsem stála. Jen starší, možná moudřejší, každopádně poučena zkušeností a s jistým poznáním!
Putuj, běž a poznávej, domů se vždy navracej...
Příroda se obléká do barevného hávu, stromy se vybarvují ve zlatavých tónech a květy se pomalu ztrácí. Vnější okolí se připravuje na příchod podzimu, zklidnění, pošmourného počasí a mrazivých rán. Také my se už poohlížíme po teplejším oblečení a vyhlížíme podzimní naladění. Když svítí sluníčko, je to příjemné. Když prší, víme, že příroda to potřebuje. Když je horko, není to rozhodně něco, za co bychom byli rádi. Jedná se o přirozený koloběh života i přírody, který nezastavíme a můžeme se jím kochat. Děláme to rádi, děláme to s nadšením a s vědomým cílem, zapamatovat si onu kouzelnou barevnost, jásavost i zvláštnost stavového přechodu od podzimu k zimě. Ač nás těší jaro i léto, nejkrásnějšími barvami oplývá podzim. Proto si jej užívejme plnými doušky, ať jsou naše duše také tak barevné!
Barevná kouzla, zima sem vklouzla...
