Rádi bychom byli tím, kým nejsme. Většina populace není spokojena se svým životem, jako celkem, nebo s některým aspektem svého života. Je to jako propletenec, kdy nikdy nemůžeme vyhrát a který nejde rozmotat. Když se nám splní jedno, postrádáme druhé. Když jsme hubení, tak příliš, když tlustí, tak moc. Když máme vlasy, tak nejsou vhodné barvy, délky, hustoty či kvality. Když vlasy nemáme, tak bychom je chtěli, aniž bychom hleděli na barvu. A tak je to pořád dokola, stěžujeme si na to, co není a nehledíme na to, co opravdu máme. A přitom je to tak jednoduché, máme všechno, co k životu potřebujeme a pokud něco není tak, jak bychom chtěli, můžeme zapracovat na tom, aby to pro nás bylo vyhovující. Mnozí lidé na této planetě naši možnost nemají, jsou rádi, že žijí a že mají co do úst. Neměli bychom si tedy stěžovat, ale spíše hledat, jak zlepšit to, co zlepšit lze...
Zlepšuj a věř, že jsi krásnější než tvůj soupeř!
Někdy je člověku úzko z toho, jak se věci mají. Stále totiž platí, že s dobrým úmyslem a nasazením ještě nemáš jistotu, že dojdeš k úplnému cíli. Neplatí, že poctivost a tvrdá práce přináší koláče. To snad jen v pohádkách, na které jistě už ani nevěříme. Jen ten, kdo se umí přizpůsobit davu, nechá se obalamutit a podlehne svodům kouzla týmovosti, uspěje. Veze se s davem, jde jako jeden z nich a užívá si výhod tohoto společenství. Navenek vypadá jako naprosto konformní a neskutečně erudovaný jedinec, který ví, co chce a to také dostává. Nevyčnívá z davu, klidně podlehne nečestnému jednání, jen aby dosáhl svého cíle. Ten, kdo jde sám za sebe, jedná čestně a v mezích fair play, většinou neuspěje. Proč? Být sám za sebe a jednat čestně je tím nejtěžším, co jsme v životě schopni dělat. Kdo neztrácí tyto schopnosti jde ztěžka, kdo již uvěřil většině, jde lehce jako pírko. Kde jsme a kým jsme? Na to dostaneme odpověď uvnitř svého já...
Kým jsi a proč?
Co nás pozitivně ovlivňuje, s tím rádi splyneme. Co nám není příjemné, tomu se rádi vyhneme. Člověk totiž přesně ví, které vnitřní pocity jsou mi milé a které zrovna moc nemusí. Někdy jsme jako utržení z řetězu a jindy klidně postáváme opodál. Kreativitě, emocím a vztahům jdeme vstříc. Očekáváme všechno a nechceme o nic přijít. Dáváme do života tolik, abychom se mohli ohlédnout zpět a prohlásit, žil jsem, byl jsem, viděl jsem a teď čekám, až mě opět život pojme od svá křídla. Z hluboka dýchám, osvěžuji hlavu a tělo, s vědomím, že všechno je v pořádku a všechno je tak, jak má být!
Děkuji, chápu, občas i tápu...
