Umění

Co je umění? Pro jednoho nádhérný impresionistický obraz, pro jiného klavírní koncert, další řekne pohled na krásy panenské přírody. Pro každého je to něco, kdy se tají dech, nechce se vydechnout, otevřít oči a chce se jen tiše vyčkávat a nechat proudit do své mysli. Umění člověka promění, očím dodá podněty a duši povznáší. Co si mám však pomyslet o obrazu, který realisticky znázorňuje čuníka se všemi štětinkami, rypáčkem a očky, jako trnky. Představa, že si takovýto umělecký obraz pověsím doma v obýváku mě děsí. Co mě může povznášet na čunikovi, byť umělecky zvtárněném? Toť otázka k zamyšlení...

Klidný život plný umění, krásy a povznášení ducha!

Pardubická

Možná se ptáte proč? Znalí ví a neznalým prozradím, že dnes se jako každoročně poběží slavný koňský závod Velká pardubická. Ne nejsem nadšenec do koní, to spíše do jiných zvířátek, ale tento den mám již od dětství neodmyslitelně spjat se svým dědečkem, který byl velký milovník krásy koní a hrozně rád sledoval závodění na Velké pardubické. Bohužel neměl nikdy možnost zažít jedinečnou atmosféru závodu přímo v Pardubicích na závodišti. Já ano a musím přiznat, že je bylo něco zvláštního, co se jen tak nevidí. Ušlechtilí koně, nepopsatelný ruch a vůně, krásné ženy s roztodivnými klobouky na hlavách, pánové v oblecích a do toho ruch a svist sázkařů, tipařů a všech, toužících poznat vítěze. Já jsem si nevsadila, ani jsem nevyhrála, zato jsem si užila neopakovatelnou atmosféru koňského závodění. A dnes stejně jako před lety usednu odpoledne k televizi a budu se zatajeným dechem sledovat závod a vzpomínat na dědečka!

Vítězství vítězům a čest poraženým...

Ztracená

Ztracená duše sedí tu tiše,
čípak je čí, nikdo netuše,
najde se tělo, jako bez duše?

Najde se schránka, která ji schová?
Nebo tu bude bloudit na pořád...
Odpověď nezná princezna něžná,
snad se z ní nestane jen věcička běžná.

Duše je místečko skryté a tajné,
kam vcházejí jen věty bájné,
kde sídlí a přebývá ticho i pohoda,
kde můžem být společně my oba dva.
V jednotě najdete společný cíl,
najde se nádherný klid a mír! 

Úspěšné nalézání a bezstarostné nacházení...

Moudrá

Co je moudrost, kdo je moudrý? Věčné otázky, na které se snažíme odpovědět, ovšem výsledek je mnohdy nemoudrý. Je malé dítě moudré? Já věřím, že ano, protože se na svět dívá ze své perspektivy, nezatížené našim "dospěláckým" viděním. Někdy i velmi malé dítě dokáže být moudřejší či chytřejší ve svých názorech a pohledech na věc. My dospělí se totiž většinou snažíme problémy řešit rychle, ať už je to pryč. Dítě problém zaregistruje, trošku si ho osahá, zauvažuje a pak dá jasnou, dětskou a mnohdy velmi moudrou radu. Maminko, proč se zlobíš, vždyť jsem v tom úplně jako táta, no a toho máš taky ráda, ne? Mami prosím nezvyšuj hlas, víš, že se potom vždycky rozlobíš.... No vidíte, tohle jsou přeci vážné argumenty a když se tak nad tím zamyslíte, tak jsou i velmi pravdivé. Když jsem s tátou přeci už dvacet let a beru ho jaký je, tak se přece nemůžu ma své dítě zlobit, když něco udělá úplně přesně jako táta, vždyť je celý on. Jo a zvyšující hlas je opravdu předzvěstí hromobití, takže zase pravdy. Ano, někdo může říci, že je to jen odpozorovaná pravda, ale já si myslím, že pozorovat je jedna věc, pozorovat a dělat si vlastní úsudky a názory, pak druhá. Proto poslouchejme naše děti, mají v mnohém pravdu a jsou krásně dětsky moudré. Škoda jen, že těch malých "mudrlantů" nemáme víc!

Krásný, moudrý a pravdivý den všem...

Reciproční

Je velmi zvláštní pozorovat lidi kolem sebe a z určité perspektivy sledovat to, co se mezi nimi děje. Při bližším prozkoumání a zamyšlení se zjistíme, že se ve svých vztazích stále dělíme do tří skupin lidí. Ti, kteří pořád dávají, ti, kteří pořád berou a ti, kteří umějí dávat i přijímat. Do které skupiny patříte? Já k těm dávajícím Rozdávám, předávám, zprostředkovávám a nakonec zjistím, že když sama potřebuji pomoc, není nikdo, kdo by přiskočil a pomohl. Ano, už slyším, jak říkáte, vždyť si řekni o pomoc, uvidíš, že je řada těch, kteří by rádi pomohli, ale neví. No jo, ale jak? Já jsem se naučila dávat, ale žádat a přijímat už ne! Věřím, že se to dá naučit, ale nevím kde začít... U sebe, svých blízkých, v práci? To je otázka, na kterou teď hledám odpověď. Snad najdu, co hledám a vzájemnost se pro mne stane plnohodnotným procesem výdeje a příjmu.

Den plný krásných vzájemností!

Hravé čtení

Číst mě baví, je to obrovský dar, kterým se mi otevírají dveře k poznání. Zároveň je to niterná potřeba fantasie, snových světů, zajímavých a poutavých příběhů plných humoru, smíchu a dobrodružství. Bez čtení bych nebyla, proto nedovedu pochopit lidičky kolem sebe, kteří nečtou a ještě se tím chlubí! Spíše bych se zato styděla a přemýšlela bych, proč je tomu tak. Výdyť čtení není jenom nutná povinná četba, je přeci procesem nalézání autorových myšlenek a naší vlastní interpretace. Vím, není to proces snadný, ale stojí za to. Teď jsem tady a za minutku v zemi nezemi, ve Stokorcovém lese, či Alexandrijské knihovně. A to je právě to krásné. Tak si hrajme, čtěme a jděme dál i hloub do našich niterných představ, vazeb a inspirací...

Čtenáři všech zemí čtěte!

Prázdná

Prázdný je list papíru, čeká na moje myšlenky, ale ony ne a ne přijít. Připadám si prázdná, jako by mě někdo vysát a úplně mi vyčistil všechny myšlenky, nálady i pocity. Jediný, který mám, je pocit prázdnoty a úplné nicoty. Nesmím se ji poddat, ale copak to jde? Když nevidíte nic, než prázdnotu, ironii a pokrytectví... Jako by se život zastavil a není kam jít. Ještě, že mám své záchytné body, světlé okamžiky a místa pohody. Už se moc těším na úsměv, radostné ševelení a milé pohlazení! Nikdy nejsem ztraceni, protože jsme součástí vesmíru a v něm se nemůže nic ztratit.

Pohodový den, bez černých děr všem!