Pozdimní

Ve vzduchu je cítit studený vzduch a slunce se líně odpařuje od říční hladiny. Teplota padá pod deset stupňů a vlhká kůra stromů je plná kapiček páry. Barevné listy se pomalu snáší do ještě zelené trávy a někde uprostřed toho všeho stojím v klidném tichu a naslouchám. Čekám na splynutí a jsem připravena na shledání s kmenem duše, s níž budu sdílet radosti ze shledání. Jsem připravena na tiché vklouznutí do kouzla podzimních krás a těším se na poletující listí, padající kaštany i střídající se počasí. Těším se na to, co mi budoucnost přinese a věřím, že mě bude hýčkat ve svých kouzelných dlaních světla, barev a lásky!

 

Vítej pozdime mezi nás... 

Drobnosti

Každý den jsou maličké drobnosti, které den dělají kouzelnějším a nic nás nestojí. Může to být úsměv na tváři, nebo milé pozdravení, chvilička zastavení se v tom našem bláznivém shonu, který máme. Jindy je to krátký telefonát, který vykonáme, nebo zpráva, kterou napíšeme a hned je život krásnější. Člověk tak nějak tuší, že všechno je jen a jen o komunikaci, sdělování a sdílení toho, co nás trápí, tíží i z čeho se radujeme. Každý den je to o snadném a rychlém konktaktu jednoho člověka s druhým, kdy víme, že stačí maličkost a postupně se začnou dít věci. Zprávy přicházejí a odcházejí, některé mění naše životní nastavení, jiné otevírají oči k tomu, abychom se na svět začali konečně dívat... Zprávy jsou poselstvím, které vnímáme a chápeme jako součást naší proměny k lepšímu!

Začni se měnit, zkus se víc ocenit... 

Kurážná

Mám sílu překonat všechny překážky a dobře to vím. Nemusím na nic čekat a přesto stále otálím, zahálím, nechávám ladem své vlohy. Mnohdy chodím zkratkami, které mi určuje můj rozum a neposlouchám pocity, které mi radí vyčkat na vhodnější příležitost. Zhuštění či zkrácení cesty může někdy znamenat mnohem delší zacházku, než se vůbec může zdát. Z dlouhodobého hlediska je to jen drobné ukrácení času, ale není to stálé řešení. Většinou nás přivádí k vědomí toho, že si nakonec uvědomíme, že to, co jsme tušili a to, co nám napovídala intuice bylo správné. K tomu nás přivádí i naše vědomí, které říká, zvládneš to, i když nemá žádné důkazy, ale dodává vnitřní jistotu. Stačí si důvěřovat a všechno zvládneš!

S kuráží se dobře vyráží... 

Zůstávám...

Určitě půjdu,

ještě nevím

kam.

 

Možná tam

dojdu a uvidím,

co neznám.

 

Svět se tak rychle

mění, ža není

čas ani na snění.

 

Dneska jsi tady 

a zítra tam, 

jak tohle všechno

jen uhlídám?

 

Jedno je dáno, ač

nemusí být psáno.

 

Kdo chce být dál,

neměl by vzdávat se,

i když se mu směje

celý sál!

 

Jednou je dáno,

že cena tě čeká,

ať jdeš kousek,

nebo putuješ 

z daleka...

 

Vyhrává ten,

kdo se nevzdává,

kdo si s životem

nezahrává.

 

Kdo s vědomým

klidem jde stále

dál, i když si

občas říká, že

by to nejraději

nechal!

 

Nenechá, jde dál, protože má před sebou plný vál... 

 

 

Tichá

Nejraději bych vypustila všechny starosti z hlavy a šla bych někam do přírody. Ale jak to tak bývá, člověk míní a život mění. Všechno se na mě zase valí a já už od rána vím, že se nezastavím. Od prvního otevření očí jsem si vědoma svých víkendových povinností, které na mě útočí ze všech koutů, které tady kolem jsou. Nemohu si ani chvíli odpočinout a tak raději rychle vstanu a pustím se do postupného plnění povinností. Od vaření, přes praní a nákup se dostanu až k mytí oken, které mě neskolí. S úsměvem v poledne přivítám své zdatné strávníky a jsem nakonec ráda, že jsem všechno stihla a ráno jsem si přivstala! Bylo toho dost, ale bude to chtít i chvíli ticha...

Plná břicha, lákají do ticha! 

Opálová

Situace se proměňuje z minuty na minutu a věci se vyvíjejí tak rychle, že se ani nestačíme divit. Ještě před chvílí jsme se těšili na letní prázdniny a nemohli jsme se jich dočkat a teď už se pomalu začínáme chystat na zimu. Občas si říkám, jestli je to dobře, že se to všechno tak rychle míjí, jestli by nebylo mnohem lepší, kdybychom dokázali na chvíli zastavit čas a žít tak, jak tomu bylo za našich dětských let. To se nám zdálo, že dny se vlečou a dočkat se Vánoc bylo k nevydržení. Naše touhy a dětské sny byly v nedohlednu k naplnění. Snaha po dosažení jakékoliv změny byla většinou marná. Dny byly jednotvárné, podobaly se jeden druhému a čas se líně vlekl. Pokud jsme po něčem toužili, bylo celkem zázračné, pokud se nám sny vyplnily. Dnes je naopak vše obrácené, kdy většina lidí nesní, netouží a jen se za něčím žene, ale mnohdy ani netuší, za čím... Ve skutečnosti jsou naše dny i naše sny odrazem našich čistým záměrů. My sami jsme magnetem toho, co přitahujeme a jaké příležitosti nám do života vchází!

 

Vcházej pomalu, buď roven kráse opálu... 

Slyším...

Soustředit se na jednu věc a tu dělat pořádně je mnohem lepší, než se rozptylovat v desítkách maličkostí, které se sice pomaličku posouvají dál, ale strašně vyčerpávají energii. Je mnohem lepší nechat plavat všechno, u čeho člověk cítí, že prostě musí a naopak zaměřit se na to, co jej těší, co jej láká, protože v tom je skrytá energie, láska, zdroj toho, co vnímáme srdcem. Zaměřením pozornosti na jednu konkrétní věc či myšlenku, dává jednoduše možnost promýšlení, volbu správné cesty a pochopení smyslu. Takto vydaná energie není něčím, co jde dál a už se nikdy nevrátí, ale cyklicky se obrací k tomu, kdo ji vydává. Vrací se jako bumerang, s ještě větší silou a mocí. Jen my totiž máme tu moc v sobě rozhodovat, kdy je ten správný čas na soustředění, změny, rozptytování se, posuny, čerpání, potřeby a zaměřování se na to, co je potřebné, nutné, zbytné i nezbytné. A jen my přesně víme, kdy přišel ten správný čas!

 

Nastal ten čas, slyším ten hlas...

Emoční

Bezpodmínečná a všeobjímající láska dokáže divy. Milovat, sledovat, podporovat a přesto nechat jít. Přijímat energii, která vychází z onoho kouzelného propojení, které bylo, je a bude, i když ty už budeš někde jinde a někým jiným. Já budu stále stát tady v pozadí, bude pozorovat, jak se ti daří. Budu se zatajeným dechem sledovat všechna tvoje dobrodružství a snad budu mít možnost jednou být součástí i toho největšího, které budeš tvořit ty sám. Zatím se těším z toho, co buduješ, jak žiješ, jaký jsi a jak se snažíš být správným chlapem. Pozoruji, jak se rveš se svými povinnostmi a neuhýbáš před starostmi, které se pčed tebou objevují. Vím, že to nemáš mnohdy jednoduché, protože jsi na mnohé věci sám, ale také vím, že tě jen tak něco neskolí... 

 

Držím ti palce, ať jsi tady, nebo v dálce! 

Vracečka

Ještě malý kousek krásy si dneska užíváme. Společně si klidu dopřáváme a dáváme si jeden druhému to nejcennější, co můžeme dát, a to je společně strávený čas. V klidném souznění se pomaličku probíráme, balíme a chystáme se na cestu do reality. Ještě před tím, ale stihneme nějaké to šumavské putování, které se nám dnes rozprostírá. Nejprve zkusíme vlčí smečku, která se chvíli schovává, ale jeden vlk se smiluje a přijde se ukázat. Potom jdeme zjistit, jestli je na Jezerní slati opravdu zima a mráz. No a protože putování nás docela vysílilo, dáme si pauzu v oblíbené cukrárně Ela na Zadově. Výhled je úžasný, zákusek s kávou také vynikající a my se už opravdu musíme pomalu vydat na cestu domů... Je to jisté, že dny zde utekly velmi rychle, byly kouzelné a plné zážitků a už teď se těšíme, až se sem zase vrátíme!

 

Díky Šumavo, ač bylo mlhavo, bylo to krásné... 

Třicetiletá

Každé ráno se probouzet 

pohledem na Tvou tvář.

 

Každý večer vědět, 

že ač nemáš svatozář.

 

Jsi středobodem mého

života.

 

Bez Tebe bych byla

duše vhozená do

robota...

 

Spolu tvoříme silnou

dvojku,

co ustojí každý vichr

i rozbitou

spojku.

 

Už třicet let si kryjeme

záda a za to jsem moc ráda!

 

Je totiž moc dobré vědět,

že člověk si může jen tak

sedět a

nemusí se vůbec bát,

že bude sám večer

usínat!

 

Vědomí společného souznění,

se snad hned tak nezmění

a my se vždycky budeme

spolu držet za ruce,

ať bude jaro, nebo

budeme slavit Vánoce.

 

Spolu stárnout, pelichat,

ale i tak mě snad budeš

mít rád!

 

Děkuji za společné dny a těším se na další, nové spolenčně splněné sny! 

 

Naražená

Pohodové kroky nás vedou známými místy. Šlapeme nahoru a dolů, obdivujeme výhledy a kocháme se krásou okolní šumavské přírody. Necháváme plynout myšlenky a vzpomínáme, jak jsme těmito místy procházeli před lety. Jak dlouho už to je? Kolik bylo našemu Jabíkovi? A šli jsme to tehdy z Modravy do Antýglu nebo obráceně? Jak tak jdeme, ani si pomalu nevšimneme, že začalo pršet. Déšť se snáší z oblohy ve velkých kapkách, které jsou tak obvyklé zde na Šumavě. Hned je najednou všechno mokré, studené, vlhké a zcela prokřehlé. Pokračujeme v cestě dál, přece nás troška deště nezastaví. Dáme svačinu, stoupáme, padáme, narážíme si koleno, loket, padáme s tyčkou do mokřadu a zase jdeme dál... Z Modravy je dnes zade Mokrava, která je krásná i tak. Posilnění výtečným obědem si pobečíme na pastvině s ovečkami a jedním beranem. Ty nám dokonale zvednou nálada a s úsměvem na rtu, dvaceti kilometry v nohách, naraženými končetinami dorazíme do cíla. Bylo to moc fajn, i když to stálo cosi sil!

Nárazy a pády, nejsou jen pro neřády... 

Filipohuťská

Dlouho si přát a věřit, že se přání vyplní. Někdy sen, který se nikdy nesplní a jindy skutečnost, která nabývá postupně svých reálných obrysů. Člověk prostě a jednoduše musí věřit svým dlouhodobým svům i vizím. Musí věřit a v té své víře vytrvat! Jen tak se mohou proměnit věci ze snů do reality. Lidé tak mohli v minulosti začít létat ke hvězdám, objevovat svět, nořit se do hlubin ocenánů. Stejně jako my dnes jsme po dlouhých odkladech a dohadech dorazili opět na tolik milovanou Šumavu. So místa klidu, ticha a dopočinku na Filipově Huti. Zde se s chutí budeme oddávat svým snům a budeme dávat křídla našim dalším společným dnům...

 

Děkuji a jsem Ti vděčná, další slova jsou jde zřejmě už zbytečná! 

Klíčová

Cesta je dlouhá, 

i když je to jen 

vteřina pouhá. 

 

Déšť se nese z

oblohy a já už

nevidím na nohy.

 

Nechce se mi 

vstávat a zase

se do práce dávat.

 

Nicméně je to

složité, když

víš, že máš

všechno odbyté...

 

Snad najde se

ještě něco k

prožití,

co bylo by

fajn ke společnému

projití.

 

Snad bude ještě

dostatek síly k

radování, když

víš, že máš doma

mnoho na starání.

 

Někdy je však nutné

odhodit všechny starosti

a nechat je ve skladišti

blbostí!

 

Tak proto se sbalím,

jedu pryč, abych

zase našla k sobě

samé svůj klíč...

 

Hledej a najdi, v lese se projdi! 

Čistá

Trocha cukru a ještě více biče je nutná na to, co se děje všude kolem nás. Člověk by řekl, že v tak rozvinuté společnosti snad už nemůže existovat zabedněnost a slepá důvěra v cosi, co na první pohled zavání podvodem a šejdířstvím. A přesto se najde mnoho lidí, kteří věří šmejdům, šejdířům a těm, kteří dokáží klamat. Neověří si informace a jdou bezhlavě do situací, které pak ovlivňují nejen jejich vlastní život, ale ještě i životy mnoha ostatních. Nepochopím, proč nevidí, to, co je zřejmé a viditelné na první pohled. Netuším, co je vede k tomu, aby se rozhodovali jen na základě slibů a populistických prohlášení, která stejně nikam nevedou. Říkají si snad, že nám už je to jedno, nás se to netýká, my už jsme za vodou, nebo za tím stojí víc? Snažím se to pochopit, snažím se najít smysl tam, kde snad ani není... A říkám si, jestli se to vůbec ještě dá zastavit! Možná už je pozdě, a to nejen pro nás, ale už i pro naše děti. I ty už mají svou budoucnost rozhodnutou na dlouho dopředu!

Nebuď pesimista, ať hlava je pořád čistá... 

Makající...

Pilná jako včelička,

hodná je to holčička.

Nefňuká a nebrečí,

vše udělá a bez řečí...

 

Co na tom, že už je

jí víc než půl století?

Však mě bude brzy

osmdesát vzápětí!

 

Tak co bych si neřekla

dceři o pomoc,

když na mě je toho už

beztak pořád moc!

 

A co já, která to musím

udělat?

Chodit do práce, zvládat

rodinu a k tomu se i smát?

 

Je to asi úděl mojí generace,

že musíme pracovat a žít

celkem bez dechu a bez

legrace...

 

Odpočinku si možná užijem,

pokud se ho na stáří

snad i dožijem!

 

Tak nezoufej a hodná buď,

vždyť ty jsi silná a svou

sílu zase probuď...

 

Pro sílu jít, s klidem žít! 

Obnovení

Vidím, že pomalu vystupuji ze svého stínu a zajetých kolejí. Pomalu nabírám dech a stavím se pevně do skutečností, které prožívám. Nezměním to, co už se stalo, ale mohu změnit vlastní nazírání a postoj k situaci, kterou to vyvolalo. Vím, že mám jisté zkušenosti, znalosti, dovednosti a návyky, které mě oprostí od stálého bytí v pozici oběti. Vnášejí nejistotu do srdce a dávají poznat skutečné hodnotě života. Člověk nemůže být stále v područí smutku, nedostatečnosti a obětování se, protože to přináší jen pocity zklamání. Je příjemné zažít radost, veselí, uznání, vděčnost a čas soustředit se na to, co je důležité. Nejsou to pořád ty stejné kroky a ta stejná slova, ale možnost jít dál, hlouběji a blíž svému poznání i srdci!

 

Obnova není nikdy hotová... 

Obzory

Nic se nezmění ze dne na den, protože změna je proces, kterému je potřeba se otevřít. Člověk čekající na ideální den, hodinu či minutu pro uskutečnění svých plánů jen marní čas. Čekání může být jen oddalováním rozhodnutí k otevření se novému nastavení ve svém životě. Proto, pokud cítíš, že je právě teď ten správný okamžik, pak začni už dnes. Stačí s pouhou maličkostí, ze které se za pár dnů a týdnů stane návyk, který se postará o příjemné změny ve tvém životě. A za pár chvil můžeš být úplně někde jinde... mentálně, fyzicky, materiálně i spirituálně. Stačí se otevřít změně, najít cestičku, kterou se dáš a po ní se vydat svým tempem, s úsměvem na tváři a pohodou v duši...

 

Jdi za změnou, buď sám sebou! 

Poslí, či oslí?

Jsem posel, nebo osel? Tato myšlenka mi již delší dobu vězí v hlavě. Jak to vlastně je s těmi, které v životě potkáváme. Jedná se o setkání náhodná, nebo jsou něčím či někým předurčena. Jsme sami sobě posly informací a dobrých zpráv, či nositeli chmurných myšlenek a negativního naladění. Pokud se podívám zpětně do svého předchozího života, zjistím, že každý člověk, s nímž jsem se setkala, mě nějakým způsoběm ovlivnil a něco v mém nitru, v mé hlavě, v mém myšlení zanechal. Zkrátka a dobře přispěl k tomu, že jsem dnes tou kterou jsem a jsem právě tam, kde jsem. Neexistují žádní lidé, kteří pro mě měli tak zásadní význam jako ti, kteří se objevili v mém životě, které jsem potkala, se kterými jsem žila a kteří mě ovlivňovali. Jenom tito lidé byli pro mě důležití, protože mě formovali do mé současné podoby. Jen díky ním a díky tomu, že jsem se nechala unášet proudem času jsem tou, kterou jsem. Snad asi proto věřím, že každý člověk, kterého potkám, je poslem určitého druhu informací a já mohu, chci a měla bych se od něj učit to, co je pro můj další život důležité... Všichni lidé byli posláni, s určitým posláním, abychom se učili navzájem a byli si jak posly, tak občas i osly!

Určuj, čím chceš být... 

Setkání

Člověk je mnohdy hluboce přesvědčen o své pravdě a nevnímá slova, která jsou pronášena jinými lidmi, se kterými se setkává. Já jsem naopak toho názoru, že každý člověk, které ve svém životě potkám, se kterým mě spojí můj život mě může něco naučit. Při každém náhodném setkání s jiným člověkem totiž mohu vždy pozorovat sebe sama, jak reaguji na jeho chování, jednání i slova, která vypouští z úst. Jsem schopna udělat si názor na to, co říká, jak se chová a dostat se do určité interakce s tím, co dělá. Pokud si říkáte, že neexistuje ve vašem okolí nikdo, od koho se nemáte co přiučit, pak nemáte kolem sebe lidi... Ve vztazích je totiž právě zásadní to, že se učíme od ostatních a tak k setkávání s nimi i přistupujeme. I když se jedná o setkání nepříjemná, či nelahodící našemu sluchu. I ta nás hodně naučí a přinesou našemu životu dostatečnou protiváhu k radosti a úsměvu... Stačí tedy jen jít a vnímat školu života tak, jak je nám dána.

Setkání - poznání! 

Pochopení

Šťasný let a mnoho let, to si přeje každý kmet. Co si přáti, když ne klid, snad jen všechno kolem pochopit. Protože je to nelze splnit, musíme se hodně činit. Musíme se učiti, abychom dokázali přežíti. Ve světě, kde všechno běží, nic nepostojí, nepoleží. Každý spěchá, všechno se řítí a já si říká, že tohle je cesta do kvítí. Já už takhle nechci jít, já potřebuji také klid. Musím míti trochu času, abych mohla dostát hlasu. Abych mohla malovati, abych mohla četbu znáti. Abych mohla psát i spát, taky trošku kolem lidi milovat. Teď se jenom někam řítím a skoro sama sebe necítím... Možná občas dech svůj lapám, jak se snažím dostát všem životním etapám. Teď už by měl býti čas, na klid, pohodu a jen nás!

Už to vím, šup sem s tím...