Srdce buší, hlava třeští, nervozita stoupá. Copak se přede mnou otevírá, že mám v sobě zmatek, jako při prvním vlastním rozhodnutím? Zřejmě člověku dochází, že s věkem a dosaženými zkušenostmi, roste také rozdpovědnost za to, co uděláme a jak to uděláme. Pomyslně se bojíme kritiky, která se na nás může snést. Bojíme se hlasů, které sami spouštíme a které možná ani nepřijdou. Jsou možná jen v naší hlavě a my sami sobě přideláváme starosti. Zřejmě by stačilo si říct, upouštím od veškeré kritiky, která je všude kolem, ale také ve mě samotné. Vysílám do světa jen to, co chci sama dostávat. Budu láskyplně předávat vše, co mě naplňuje a přijímat vše, co život přinese, protože přijetím druhých se mi v každém okamžiku vrací zpět přijetí mě samotné. Koloběh života a světa nazastavíš... Tak to bylo, je a bude!
Nadechni se, usměj se na svět a svět se bude usmívat na Tebe...
Žádné komentáře:
Okomentovat