Hurá, konečně zasloužená dovolená. Ještě převézt králíčka na hlídání a můžeme vyrazit. Sice nás nečeká daleká cesta, přesto se moc těšíme. Kilometry v poklidu utíkají a za chviličku spatříme na vlastní oči místa, o kterých jsme zatím jen četli. Vítá nás šikmý kostel svatého Petra z Alkantary. Hlava nebere, oči jasně vidí, co je šikmé a co stojí nakřivo. Ač chceme věřit, nevěříme a jdeme šejdrem. Ve zvonici rozhoupáme zvon, jehož hlas se nese pustou krajinou okolo. Jen po očku na nás z vršku shlížejí staré těžní věže dolu Gabriela. Ač opuštěné, stále připomínající kdysi živoucí město i jeho obyvatele. Naplněni úctou k tomu, co bylo a hrůzou z toho, co dokáže člověk zničit opouštíme tuto krajinu. Nasedáme a pokračujeme do mekky nákupů a dobrého jídla. Byť si dopřejeme jen kávu a zmrzlinu, nevidíme nic neobvyklého ve zdejších zdech. Snad jen mluva je jinačí, ale co ti našinci na tom Polsku vidí, to netuším. Proto šup a hup, ať už jsme na horách, mezi stromy a vrcholky, Tam se cítíme dobře a je nám fajn.
Šikmý kostel, rovná postel!
Žádné komentáře:
Okomentovat