Bláznivá i děsivá představa strávených devíti hodin ve vlaku. Byť na konci mě čekají mí nejmilejší a má nejoblíbenější místa, nejraději bych onen drncající, přestupující, upocený a spěchající čas přeskočila. V ideálním případě se ráno probudit na jednom místě, připravit se na cestu, zavřít oči a během toho se přemístit domů. Bylo by to moc krásné, ale jak je zřejmé, je tento stav naprosto nereálný. Proto vyrážím do poměrně klidného, chladného pátečního rána. Chvíli počkám, několikrát pohladím Olinku a už sedím ve vlaku. Cesta ubíhá, kolem běží jihočeská krajina a už to ani tolik nebolí. Vědomí, že se každým kilometrem blížím k domovu je ovsěžující. Přestup, nástup, klidné kodrcání bez povídání a přestupní cíl je na dohled. Ještě chvíli počkat, pak se dočkat a tradá dál. Hudba, klidné čtení a jsme doma. Tam, kde máme být a s těmi, s kterými chceme být!
Zvládnutí bez padnutí...
Žádné komentáře:
Okomentovat