Tomu se říká věc. Stojíš, díváš se a nevidíš. Pro samou ochotu se ti všechno snáší na hlavu a ty stále jdeš. Je ti celkem jedno, že to možná odneseš. Vždyť přeci už to musí být hotovo a s tím ty nic nenaděláš. Pak někde vzadu v hlavě uslyšíš svého šotka, který ti sdělí, že nemáš pravdu. Ač se přesvědčuješ, že takhle je to nejlepší, zjistíš, že to vůbec nemusí být pravda. To jen ty to nevidíš, nechceš vidět, nebo možná nemžeš vidět, protože pro samou slepotu tohle vidět není. A tak jdou jednotlivé dny jeden za druhým a nakonec stojíš jako nahý v trní. Bezradný, bez pomoci a jen sám se sebou. Možná se ještě teď otřepeš, ale za pár let? To už může být všechno jinak. Proto už dnes pamatuj na zadní vrátka, měj je otevřená a věř, že i jedno tvoje ne ti může v budoucnu zachránit krk!
Říkám co musím, zase to zkusím....
Žádné komentáře:
Okomentovat