Den už pomalu ve své polovině a přesto se ne a ne rozběhnout. Stojí si tvrdošíjně za svým. Já budu tady a nikam nejdu. Co si počít s tak zlomyslnou představou, že čas běží, a přesto stojí. Je to jako být zaseknutý v krajině ničeho, kdy víte, že kolem je evidentní prostor, vše se pohybuje směrem dopředu a přitom stojí na svém místě! Bláznivá realita, která mě naplňuje otázkou. Opravdu jdeme vpřed? Není to tak, že zatímco se pohybujeme, dochází k posuným v prostoru, který nejsme schopni zaregistrovat. Ten se proměňuje takovou rychlostí, která je námi nevnímatelná a proto sami vlastně stojíme na jednom místě. V koloběhu času, který si usmyslel, že se nehne ani o kousíček, pak běháme sem a tam, a jen tento pohyb nám dává šanci věřit, že se pohybujeme. V určitém neznatelném momentě dojde ke spuštění a čas nabere takovou rychlost, že běží a my s ním... A tak stále dokola, den za dnem, hodinu za hodinou, až do skonání světa.
Nepospíchej, vždyť i čas má právě pauzu!
Žádné komentáře:
Okomentovat