Znáte to asi všichni, divný pocit u žaludku a tlak v každém zubu, co jich jen máte. Ano, jakmile se blíží navštěva u zubaře i ti nejotrlejší divoši se stávají krotkými. Co je však horší, doprovázet své dítě k zubaři s vědomím, že určitě bude něco se zoubky dělat, jen ještě nevíme co. Ano tak nějak jsem se cítila i já dnes ráno, když jsem doprovázela svého syna k zubní lékařce. Bylo nám oběma jasné, že ten bolavý zoubek se bez zásahu neobejde, no jo, ale jaký zásah? Co všechno to obnáší? Vydržím to? A hlavně, bude to bolet? A světe div se, paní zubařka je tu, pusa už je otevřená, zoubek už se vrtá, ruce se křečovitě tisknou, hlava a záda se potí. Uplyne několik minut a vše je v pořádku. Zoubek už je opravený, tričko úplně promočené a pusinka se zase roztahuje k úsměvu. Musím říct, že tohle jsou chvíle, které nemám ráda, vidět trpět bolestí své blízké s tím, že jim nedokáži pomoci. Vždy si v takových chvílích říkám, ať jsou všechny bolesti na mých zádech, já to vydržím a přečkám, jen nemuset snášet tu dospěláckou bezmoc, při pohledu na dítě, snažící se zadržovat slzy, být statečné a nedat na sobě znát to, že to bolí. VŽDYŤ jsem přece chlap mami a víš, že kluci nepláčou! A já přesto vím, že pláčou, i když jsou silní!
Při smíchu se obnaží zuby, při úsměvu charakter...
Žádné komentáře:
Okomentovat