Ano, tak takto si připadám už několik týdnů. Nikdo mě nevidí, nikdo mě neslyší, nikdo mě nezná a přesto si každý přijde pro radu, pro pomoc, pro bonbón, pro útěchu. Kde ale pořád brát? Jak může dávat, když opravdu už nemám z čeho? Jistě jsou ještě někde rezervní baterky, ale kde? To je otázka, na kterou hledám odpověď a moc ráda bych se dobrala jejího vysvětlení. Sice nevím, jak dopadnu, ALE být neviditelná je opravdu náročné. A pro člověka, který miluje lidi a společnost přímo trauma. Takže halóóóóó já jsem tady, čekám, až mě objevíte a nemůžu se dočkat, až zase budu viditelná!
Krásný barevný podzim všem...
Žádné komentáře:
Okomentovat