Jeden konec, druhý začátek. Najednou se ptám, kde to má počátek. Někdy si připadám jako ve zlém snu, kdy nevím, zda tak daleko dohlédnu. I když zcela přesně vím, co asi uvidím, občas se i já docela podivím. Zdá se mi to, nebo je to normální, že jsou věci takto banální? Že se lidé nad ničím nediví a rádi ze všeho šediví. Že jsou prostě a jen tak a kolem, kde něco je, kde prostě se věc uděje. Já už se sama snad ani nedivím, že sama taky šedivím. Že všechno mě zmáhá čím dál víc a nechci slyšet vůbec nic! Že nejraději bych se schovala do peřin a setrvala bych tam mnoho vteřin. Byla bych tam až do těch čas, kdy bude zase mít svět mnoho krás... Jen také už dneska rozhodně vím, že tohle tak jednoduše nezměním. Že něco se rozhodně nepodaří a to ani lednu, ani v září. A tak si počkám do prosince, kdy poddám se své dětské vzpomínce. Zachumlám se do krásných chvil, kdy svět byl plný medvědů, barbuch a krásných víl!
Děkuji, že jsem to mohla prožít, že jsem mohla pobýt...
Žádné komentáře:
Okomentovat