Jako bárka na rozbouřeném moři se teď potácí můj život sem a tam. Nemohu najít rovnováhu a klid, abych se dokázala soustředit na podstatné věci. Zabývám se nepodstatným a na důležité mi nezbývá čas a možná ani dostatek nálady. Je to jako blížící se rozjetá lokomotiva, o které víme, že zastaví, ale přesto se nám nelíbí rychlost jejího přiblížení. Člověk se totiž dokáže navenek usmívat, ale uvnitř tiše trpět. Vypadá tak naprosto v pohodě, ale ona pohoda se jedním mrknutím oka rozplyne. Vím, že jsou to jenom chvilkové útrapy, které rychle skončí, přesto je to šílené. Neumím zabrat, neumím se donutit, abych se donutila. Ale přeci to po těch dvou letech nevzdám. To bych nebyla já! Boj proti nepřízni osudu a vlastním řadám je přeci základem mého dosavadního žití. Takže nestát, nelelkovat a psát, psát, psát...
Tajemstvím radosti je zvládání bolesti!
Žádné komentáře:
Okomentovat