Jako včera zdá se mi chvíle, kdy jsme se potkali poprvé. Něco znělo uvnitř a chtělo se tomu nahlast říct. Mělo však ještě chvíli trvat, než jsme oba pochopili, že jeden bez druhého nejsme nic. Uběhlo několik málo let a já se dívám zpátku s vědomím, že jsem sice o cosi starší, ale rozhodně to nemůže být už třicet let. Vždyť jsem stále tou ztřeštěnou puberťačkou milující zvířátka a ochraňující všechno živé kolem sebe. Jsem přeci ještě holka, tak jak mohlo uběhout tolik let? Uběhlo a vím, že bych nezměnila ani kousek našeho společného žití, ve kterém jsme poznávali sebe, poznávali svět, rozrostli se o několik členů a postavili se na vlastní nohy. A tak není od věci říct, díky za osud, který nás dva dal dohromady a snad to ještě nějaký ten pátek společně vydržíme...
Nepočítám léta, těším se do léta!
Žádné komentáře:
Okomentovat