Sotva se rozkoukám, už mířím domů. Dnes jsem se nestihla ani pořádně nadechnout pracovního prostoru a už byl čas sbalit si věci a pelášit domů. Někdy jsou prostě takové dny, kdy se ani nenaděju a jsem na konci směny. Jindy zase tlačím očima ručičky hodinek a prosím, abych už se mohla jít obléknout. Nevím, co to způsobuje, nebo kdo to má na starosti, ale vím, kdy to bude v práci otrava a kdy se nebudu vůbec nudit. Jedno se pojí s druhým a chvilka dělá chvilku... Od rána pak sklouznu do odpoledne a plynule se překlopím do večera. Je to prima, když dny letí a člověk ani nestačí vnímat, jaký byl den a on už je duben?
Ať to fičí do jehličí...
Žádné komentáře:
Okomentovat