Sním, nebo bdím? Jsem v pohádce, nebo je to realita? Jdu běžným dnem a najednou si všimu babičky stojící tiše v davu. Stojí, napřahuje ruce, jakoby si prosila o pomoc. Neříká nic, jen ve výrazu tváře je vidět tíha zoufalství, kterou zřejmě prožívá. Nemohu projít jen tak bez povšimnití kolem. Nemohu se nezastavit a zeptat se, zda nepotřebuje pomoc. Nedokážu hrát nevšímavé divadlo, když vidím, že se něco děje. Přistoupím blíž, zeptám se a při prvních slovech mě očaruje krása hlasu a hloubka upřeného pohledu. A já v tu chvíli vím, že tam někde, v té studnici duše je skryt život této babičky, ale i mnoha dalších babiček, maminek, matek, žen a dívek, které se jednou stanou právě těmito babičkami. V jediném pohledu se propojí duše staré, moudré a trpící ženy, s duší ženy středního věku. Obě plné života, strázní, radostí i kouzelných chvil spojených s těmi, které porodily či vychovaly. A najednou tu nestojí dvě ženy různého věku, ale jediná lidská bytost ženského pohlaví. To s námi dělá jediný pohled do očí, které ví, které zažily, které chápou, laskají, pomáhají, i když samy už skoro nemohou. V tom vidím sílu ženy, která ač sama již nedokáže dávat, dává a o pomoc nežadá, jen tiše čeká, až přijde...
Být ženou je dar, tak si jej važme dámy!
Žádné komentáře:
Okomentovat