Lístečky, větvičky, šišky a bodlinky. Stromy se kroutí, jeden vedle druhého. Žádný není úplně stejný, jako ten druhý. Pomalu se ve větru dotýkají korunami. Objímají se a předávají ptačí štěbetání. Vlahost a šumění se dostává pod kůži. Člověk pak stojí v němém úžasu. Naslouchá, vstřebává a lituje každé promarněné lidské minuty. Tichost lesa a šumění větví uklidňuje zmoženou duši. Nabízí přirozenou regeneraci a odreagování se, od všeho a všech. Zde plyne čas jinak, zákonitosti moderní světa nefungují. Příroda má převahu a člověk je ve srovnání se stromovými velikány jen drobečkem vesmíru. Má možnosti, má prostředky, ale nemá onu čarovnou moc a specifickou vůni, která je tady všude. Doprovází při procházkách, je spojením s matkou přírodou a souzněním duší. Duše těla a duše lesa. Kdo toto nepochopí, nikdy nepozná kouzlo lesního rozbřesku a večerního usínání!
Stromy jsou jako básně psané zemí pro nebe...
Žádné komentáře:
Okomentovat