Temné ráno, cáry mlhy, kterou osvětlují pouze přední světla automobilu. Já řídím, z rádia se line příjemná hudba a z mých očí se řinou slzy, jako hrachy. Proč? Bylo mi osudem hned ráno dovoleno vrátit se zpět do dětství, kdy jsem tady já, malý Míšánek, kračející po boku svého taťky. V dětství to byla tmavá sobotní rána, kdy jsme vyráželi do obchůdku, abychom měli k sobotní snídani čerstvé rohlíčky a voňavý chlebík. Ovšem dnes jsme nevyráželi za rohlíky, ale šli jsme vyzvednout auto. V tichu a chladnu sobotního rána jsem byla zase malá holka, která má své jistoty, má svou maminku i tátu, kteří jsou tu pro ni a spoustu věcí před sebou... To mě vážně vzalo za srdce, ten malý, prchavý okamžik mlčení, souznění, společného cíle. Vím, že je málo děkovat, přesto děkuji a jsem nesmírně vděčná za čas, kdy já jsem já a mohu se s plným vědomím navracet do nádherné krajiny svého dětství!
Láska mateřská je nekonečná, láska otcovská je učitelská.
Žádné komentáře:
Okomentovat