Dnes je pátek, zítra svátek, ušiju si svůj kabátek. Možná přidám košili, aby ji hoši nosili. Tak takhle nějak by mohla vypadat pohádka, která popisuju můj den. Radostné ráno se přehouplo do neradostného poledne a já jen věřím, že bude líp. Proč jen neumím být více odměřená a nedokážu bránit sama sebe? Je to neúcta k sobě samé, nebo pocit, že musím vždycky všechno zvládnout? Nevím, ale už mě to nějak moc zmáhá... Každý něco chce, ale není nikdo, kdo by se nabídl s nezištnou pomocí. Až na moje kluky, ještě že je mám, jsou to moje sluníčka, moje radosti i štěstíčka. Bez nich bych byla pouze stínem, temnou myšlenkou a obrovskou neznámou...
Díky za vše a máte to u mě!
Žádné komentáře:
Okomentovat