Zoufalé volání, zběsilé pobíhání, zařizování a neustálý neklid mě provází celý den. Ptám se, čím je to, že se nemohu soustředit na podstatné věci a pořád mě dohání úkoly, které musím udělat. Skoro si tak říkám, že v tom bude nějaký úmysl, abych opět překonávala překážky a dokazovala, že to zvládnu. Ale já už nechci nic zvládat, chtěla bych si trošku užívat, dělat věci proto, že chci a ne že musím. Chci vstávat s pocitem dobře započatého dne, který přinese mnoho nových a úžasných věcí, které mě obohatí a dodají mi sílu putovat dál. Chci prožívat klidnější dny, mít více času na sebe i své kluky. Ano vím, že všechno co prožívám také řídím, ale copak jsem tak příšerný řidič? Vždyť uřídím i nákladní auto, tak snad nemůže být tak těžké ukočírovat můj život. Kola to nemá, motor to nemá a volantem se to také neřídí.... A přesto je to ta nejtěžší věc, kterou jsem zatím zkoušela udržet na cestě! Věřím, že správné cestě, která vede přímo do krajiny radosti, spokojenosti, štěstí a pohody!
Jednoduché úkoly a zajímavá řešení plná optimismu a radosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat