Načasovaná

Čekání je jako mlha nad horami. Někdy se přižene a zase rychle rozsetoupí. Jindy pomalu vchází, přizpůsobuje se stavu okolí a trpělivě se rozhlíží. Usedne do nejbližšího křesla, rozloží si encyklopedii, vytáhne brýle, pomalu si je nasadí a čte. Ty už bys dávno šel, ale nejde to, čekáš... Pomalu, ale jistě víš, že jinou možnost nemáš, protože tohle je právě tvoje realita, kterou máš. Je to tvůj život, tvoje rozhodnutí a tvůj čas, který máš, takže je jenom na tobě, jak s ním naložíš. Už vyrazíš, nebo snad ještě chvíli počkáš? Jak poznáš, že teď je už čekání konec a přišlo to správné načasování, kdy černá tma skončila a věčnost času se opět dává do pohybu. Vnitřně to cítíš, vnitřně tušíš, kdy se neuchopitelná vnitřní síla před tebou rozestupuje, všechno se rozvolňuje a pocit zadostiučinění plní každou buňku tvého těla. Odměna je zde, můžeš sklidit plody za své čekání a odměna tě nemine. A ty si sám sobě můžeš říct, stálo to za to, ty moje zlato!

 

Čekej a vytrvej, s láskou vše poznávej...

Zlatá!

Něco končí a něco dalšího začíná. Neklid a nervozita mi opět padá do klína. Citlivé reakce a vzrušené hovory. Liška a medvědi se vracejí zpět do nory. Raději se zavřít do temné komory? Bez cíle, s radostí, dosáhnout všech hodností. Cestovat světem od hory k hoře, poznávat lidi, zvířata, moře. S vědomím skutků, nepoznat smutku. A během svých let, nepoznat žádných běd. Temnota padá, občas na záda, stačí ti bystře chovat se mistře. Necítit bolest, zvednout zlatou ratolest, vypustit hned, ohnivý květ. Svět je pak hezčí, pro všechny křehčí. Našlapuj lehce, i když se ti nechce. Stojí to za to, ty moje zlato!

 

Ať jsi, kde jsi, pořád tu jsi... 

Škubací

Jako použitý mop a nepěkný hadřík, se kterým se všechno vytře. Jako právě vyždímaní utěrka, která ne a ne uschnout. Jako vyčerpaná studna bez dlouhodobého deště. Jako zrnko prachu na poušti, které unáší vítr. Jako kapka v moři, která je nesena příbojem proti skále, Jako žížala vyplavená deštěm. Jako medvěd vyrušený ze zimního spánku. Jako hladový pes žíznící po lásce a dobrodiní. Jako někdo, kdo stojí stále na začátku a přitom ví, že se jeho cdsta pomalu naplňuje. Jako ten, který vědomě chápe, co má dělat a proč, jen nemá dostatek odvahy ke změně. Jako vždy, když se o něco jedná, tu stojím, jako oškubaná slepice pod drobnohledem... Co bude dál? To je ve hvězdách!

Trhej, rvi a škubej, do sebe si rubej... 

Rčená

Bezpodmínečná důvěra a povzbuzení k opuštění hnízda. Víra ve vlastní schopnosti a snaha sledovat touhy vlastního srdce. To, co čem toužím není jen výrazem změkčilé holky, která si chce jít stále jen za svým. Je to podstatná součást cesty, kterou ve svém životě mám a kterou potřebuji. Možná jí mnozí nepoznali a ani nepoznají, přesto je to síla, kterou potřebuji mít. Je to energie, která mě naplňuje neustálou snahou slyšet i vidět věci v lepším světle a jít za pozitivními body, které se otevírají. A jsou to právě slova povzbuzení, kterým věřím, která dávají sílu, když uvadám a pochybuji, zda právě tento směr je správný. Proto přijímám lásku mi danou v tento okamžik a vkládám ji do svého srdce, abych mohla jít dál. Není to jen pouhá fráze, ale zásadní fáze, kterou se dostávám k dalším metám!

Neboj se jít, vždyť i jinak se dá žít... 

Tušení

Odpoutat se od starých skutečností a minulých věcí. Nechat plavat to, co stejně už dávno odvál čas. Najít sílu a vzdálit se věcem, které už do současného života nic nepřináší a naopak ochuzují o životní energii. Je to velká výzva, která stojí právě před mými dveřmi a já se je bojím otevřít. Už dávno tuším, že věci nejsou v pořádku a nejdou tak, jak by měly jít. Není to tak, jak bych si přála a mnohé, co je mě ubíjí, místo aby nabíjelo. Ještě před pár lety se zdály tyhle zdi plné vysněných cest a zářných zítřků. Dnes však stojím na rozcestí a přemýšlím, kam se dát. Stále pátrám po správné příležitosti a jsem v obrovské křeči, která mi brání prožívat klidněji a veseleji to, co mi život nabízí. Asi je opravdu ten správný čas, začít se věnovat sobě, tomu, co mě baví a věřit, že tato výzva je cestou k něčemu mnohem lepšímu, než v tuto chvíli vůbec tuším...

Nemám tušení, hledám řešení! 

To tvoje...

Občas je dobré myslet jen sám na sebe a přát si jen to, co sám chceš. Když si uvědomíš z hloubi duše a síly svého srdce to, co opravdu potřebuješ a co tě naplňuje, žene dopředu a dává ti sílu jít dál, začneš volněji dýchat. Najednou se věnuješ věcem, které miluješ, tvoje duše je volná a nějak automaticky se stáváš obrovským magnetem pro všechno, co si přeješ. Vnímáš drobné záchvěvy radostí, které jsou všude kolem tebe, jsi překvapená naladěním, které jiskří z každého živého organismu. Všechno je jak má být a ty víš, že tohle malé štěstí je možné vnímat bez výčitek, užívat si poznání poznaného a jít si za vlastním štěstím. Je tvoje, stačí jen vykročit a dělat to, co miluješ...

 

Sundat pásku z očí, svět se stále točí! 

Znamení

V životě je tolik možností, kolik si jen umíme představit. Můžeme mít všechno, co jen si budeme přát a nač si pomyslíme. Důležité je věřit ve svou vnitřní sílu a neustále důvěřovat v cesty, které nás pomalu, ale jistě vedou tím správným směrem. Od našeho narození jsme spojeni neviditelnými vlákny s tím, co je nám předurčeno a šlapeme do cestách, které jsou nám předem dány. Někdo věří, jiný se diví a stále hledá jiné cesty, kterými by mohl jít. Pokud hledáme, pak vždycky najdeme a není nikdy řečeno, že to bude to, co jsme chtěli najít. Pokud věříme, pak jsme spojeni s těmi znameními, která nám dávají pocit jistoty a bezpečí, že to, co děláme je správné a také naše směrování je správné. Jen vydržet a nenchat se odradit případnými nesnázemi, které nás na cestě potkají. Víra v život a vztahy v něm je to, co nás posouvá přesně k těm dobrým věcem, které očekáváme...

 

Věřit a s důvěrou se ti svěřit!