Někdy se to tak přihodí, že spěcháme a chceme mít všechno hned. Tlačíme sami sebe k výkonům a nenecháváme čas přirozenému rozkvětu věcí, které v nás sídlí. Nedokážeme zpomalit a zrychlujeme do neskutečného tempa. Někdy přitom stačí se na chvíli zastavit a rozpomenout se na okamžiky, kdy jsme přesně věděli, že jsme v pravou chvíli na pravém místě. V takových okamžicích se nám děly věci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že se nám dít mají a my jsme nasávali ten úžasný pocit inspirace krásy, který byl tolik inspirativní i potřebný. My jsme slyšeli právě ta slova, která jsme slyšet potřebovali a potkali takové lidi, které jsme potkat chtěli. Od života jsme získali to, co jsme získat chtěli. Vesmír, okolí i náš život nám magicky posílal do cesty synchonní události, které se právě měly dít. A když si toto uvědomíme, připustíme onu myšlenku, že spěchem nic neuspěcháme, pak zjistíme, že jen s trpělivostí a důvěrou rozkvete i ta nejvzácnější květina. A to přesně v tu pravou chvíli, až bude připravena...
Připravena buď, trpělivost probuď!
Člověk vědomý ví, že musí občas udělat rozhodnutí, která se příčí jeho zdravému rozumu, ale emoce se bohužel přebít nedají. Není v lidské moci ani síle přestřihnout pouta, která jsme získali tím, že jsme se někam narodili, s někým spojili svůj život, někoho porodili do tohoto světa. S těmito lidmi pak tvoříme soudržnost vnější i vnitřní, vytváříme rodinu atomovou, základní, rozšířenou i velmi vzdálenou, se všemi vztahy, průtahy, poměry a relacemi, které si jen dovedeme představit. Když jsme mladí a vstupujeme do vztahů, máme hlavy plné ideálů a ideálních představ o tom, jaké by věci měly či mohly být. Něco se podaří naplnit, jiné se zcela vymyká našim vysněným ideálům. Jiné předčilo to, co jsme si přáli a tak si jdeme životem. Pracujeme, žijeme, rosteme, stárneme a ani nám to nepřipadá a najednou jsme i my v pozicích, kdy musíme čelit otázkám, na které nás nikdo nepřipravil. Zdravý rozum velí jasně, emoce se melou, jen výsledek je celkem sporný...
Průtahy a zdržení jsou s emocemi spojeny!
A je to tu zas. Sotva se probudím, noha třepotá, hlava jede na plné obrátky a já si říkám, proč? Vždyť tohle nemusím všechno zvládnout já sama! Od toho jsou tady i jiní, aby pomohli, přiložili ruku k dílu, aby se věci pohnuly správným směrem. Ale jak to tak vidím, je to zase jen a jen na mě. Musím zatnout zuby, nahodit úsměv a tvářit se, že je všechno v pořádku. Jedeme dál, život přece dává šanci všem a je pro ty, co se neposerou. Takže jak se k tomu postavím? Budu já ten, kdo bude spílat na osud, co mi dal do vínku, či se zase postavím k problémům čelem a budu bojovat. Síla, odvaha a bojovnost se probouzí a já vím, co opět zvítězí. Půjdu do všeho po hlavě, bez přemýšlení nad následky. A co přijde dál, to se uvidí... Jak to dopadne, to je také ještě ve hvězdách, ale jasné je jedno, musím zabrat, aby se to pohlo a neslabší v tom nezůstali sami!
Nejsi sám, jen to ještě nevidíš...
Všechnu tíhu světa nést. Všechno kolem sebe snést. Každou skutečností se zabývat. A přitom mít se bezpodmímečně rád. Velkou starostlivostí oplývat. Laskavost a houževnost předávat. Akvitizovat a lásku kolem rozdávat. Milovat život a s lehkostí jej brát. Nebát se ničeho, co přichází, až to může zraňovat. Být veselý a veselí kolem sebe rozdávat. Nebýt mručoun a pozitivně se dívat do budoucnosti. Mít pro všechny dobrou radu. Snést každou lidskou vádu. Umět přetrpět každičkou bolest. Přinést vždy mírovou ratolest. Připravit něco dobrého k snědku. Jít do věcí a nebát se důsledků. Vědět, co je starost i smích. Nikdy nebýt tam, kde je neklid i hřích. Být stále tou dětskou duší, která ač občas tuší, mnohé si nepřipouští a raději než plakat nad rozlitým mlékem, věci bere s povděkem a duše léči dotekem...
Děkuji za to, že jsem, jaká jsem!
