Nevšední

Poslední den v měsíci. Poslední studené ráno. Poslední pohled do dubnového kalendáře. Poslední píseň před usnutím. Poslední slova před odchodem z práce. Poslední věta v posudku. Poslední stránka čtené knihy. Poslední zvonění a pak už nic. Člověk vychází do života. Opouští rituály a známá místa. Vydává se do míst neznámých, kde může zabloudit. Neztratí se, cestu ven si vždycky najde, ale vnitřní pocit určité ztráty je tu. Pouštím se tam, kde to neznám. Jdu směrem, který nevím, kam mě přivede. Pádím a řítím se do velkého světa. A to všechno sám za sebe a bez podpory stávajících známých. To může vyvolat pořádnou porci strachu i u silných jedinců. Důležité je, aby se člověk nevzdal a šel dál...

Poslední - nevšední...

Metová

Jsou chvíle, kdy bloudím a netuším, kde jsem sešla z cesty. Jindy jdu přesně za svým cílem a dokážu skály lámat, abych se dostala až na konec. Vždycky je to o mém rozhodnutí, které udělám a kterého se musím držet. Někdy se jedná o krátké cesty, které míří přesně do jediného místa. V jiných okamžicích se vynořují cíle z mraků a já musím odhadnout, jaké jsou moje síly a zda budu schopna dojít až k pomyslnému kříži va špičce hory. Cíl je důležitá konstanta, kterou bychom ve svých životech měli rozhodně mít. Bez cíle jsme jako bloudící duše, které neví, co se životem. Je důležité si určit cíl a držet se jeho naplnění. Bez vědomí cíle jsem ztracena v prostoru i čase. Jen cíle je tou metou, kterou sleduji a to ať je to cíl malý, střední, nebo i mnohem větší...

Bez cíle je člověk bez píle!

Obnošená

Únava z celého týdne si na mě dnes vybírá svou daň. V noci jsem nemohla pořídně spát a ráno se cítím, jako přejetá parním válcem. Vím, že je neděle, ale i tak mě dnes ledacos čaká, co musím dokončit a zvládnout. Uvařit oběd, nachystat věci domů, vyprat a upéct sladkou dobrotu do školy. Asi bych měla zajít k rodičům, budu muset zajít nakoupit, dočíst práce k oponování... No položek je dost a snad se mi podaří alespoň něco z toho stihnout ještě dnes. Raději jdu začít a pomalu se prokoušu vším, co musím. Snad mi pak zbude chvilka i na něco, co bych ráda a co nemusím...

Obklopena prací, všechno se mi ztrácí!

Rozvrkočená

Dnes je právě ten den, kdy si člověk říká, co vlastně a jak by měl. Měl by být výborným kuchařem, uklízečkou, podpůrným psychologickým týmem, výkonným pracovníkem, vědcem... Valí se to ze všech stran a nikde není pdopory. Jsi v tom sama a víš, že to musíš zvládnout. Vždyť to ndní tak strašné, ale je toho moc. Ano je, ale to přeci dáš, tohle tě neporazí. Pracovat jsi zvyklá a zatnout zuby a táhnout taky! Tak o co jde? Snad právě o ten pocit, že musím a musím tu být na tolika místech. Ovšem já sama, ve své vnitřní podstatě nejsem. Ona rozpolcenost mě drtí a jízda ve více pruzích mi nahání strach. Zřejmě se budu muset vrátit na jednu kolej a dělat zastávky. Jinak to prostě nepůjde.

Vše a nic, mej se tě pic!

Udivená

Chcete poznat svět? Pak se nestačí pouze dívat, ale je nutné vnímat, poslouchat a pokusit se dávat si věci do souvislostí. Pouze otevřené oči nestačí, abychom poznali všechny krásy, které svět nabízí. Správně totiž vidíme jen srdcem. Protože, důležité věci a krása světa je očím neviditelná. Je schovaná za vším tím pozlátkem, které nás obklopuje. A jen někomu se podaří vidět přímo věcí samotnou. Jsme zahlušeni leskem a pozlátkem, ale vnitřní krásu nevnímáme. Naše duše se nasytí a je plna plytkostí, která nás nepropojuje do hloubky. A my tak plujeme na vlně vnějších podnětů a krás, které nás ovšem nenaplňují. Abychom byli plně spokojeni, je nutné otevřít oči i srdce dokořán a propojit se s vnitřní podstatou okolí. Všude je krása, jen na nás je, zda ji uvidíme...

Nechť krásu vidíme a méně se divíme!

Ubírat se...

Když se věci zadaří, tak se to podaří. Někdy je to sázka do loterie a jindy člověk přesně ví, co může od služby očekávat. V době informací je všechno náhoda, která vznikla z informací, které jsme si poskytli. Tak nějak to funguje v umělých systémech, které se nám snaží ukázat, že předčí člověka. Já si ovšem myslím, že lidská inteligence je někde úplně jinde. Ano, stroj je rychlý, efektivní a pokud je dobře nastaven a naučen, pak také nedělá chyby. Ale kdo ho to naučil? Čí informace používá? Kdo jej přivedl k jeho strojovému životu? Byl to člověk, jeho myšlenky, znalosti a dovednosti, které dokázaly vybudovat to, co se nám dnes jeví jako hrozba lidstva. Není to hrozba, pokud se naučíme systémy vnímat v tom smyslu, ve kterém vznikly. Nutná je vždy naše lidská mysl a vědomá přítomnost, kterou stroj nikdy nemůže nahradit. Jsme to my lidé, človíčkové a lidičky, kteří tvoříme a přemýšlíme, kam se dále posunout...

Kam kráčíš světě?

Proměnlivá

V jaké komedii to žiju? Je to ještě možné, nebo už jsme mimo realitu? Člověk si říká, že tohle fakticky není možné. Říkám si, že teorie je sice moc fajn, ale praxe jde úplně jinam. Já se jenom nestačím divit, co všechno se může dít. Potřební se stávají nepotřebnými a nepotřební jsou plně vybaveni. Svět se staví na hlavu a to, co ještě před chvílí bylo modré, je oranžové možná červené. Barvy se mění, ale vlastně stále zůstávají. Jak je tohle možné? A je to vůbec možné? Jak vidím, tak ano a já se tomu stále bráním. Nebudu říkat, že tahle žirafa je proužkovaná a slon má kožich. Není to pravda a za tou si musím stát!

Nedám se, nevzdám se!