Područní

Je to děs, jako běs se dneska snažím dohnat dvoudenní ztrátu. Něco se daří, jiné stojí a čeká. Zda-li se mi podaří zvládnout všechno beze ztrát a budu moci vyrazit domů s čistým štítem, tak to netuším. Snažím se dělat maximum, pracuji, kombinuji, přepočítávám, přehrnuji papíry z jedné strany na druhou a všechno zatím vypadá nadějně. Pokud se nestane žádná chyba a moje ranní výpočty budou naplněny, pak i já budu za nějaký čas odcházet z práce s čistým štítem a uklizeným stolem. Bylo by to fajn, začínat v pondělí s novými nápady a úkoly, které se objeví. Už teď je jasné, že se objeví a budou mi zpříjemňovat další pracovní týden. Takže musím udělat všechno proto, abych dnes odcházela spokojená a připravená na nášup prosincových úkolů. A že jich ještě bude! Proto se mějte, já jdu smejčit, abych mohla za chvíli jít venčit...

Nepodléhej panice, věci jdou ti pod ruce!

Klíživá

Hlava plná nápadů běží vstříc dalšímu kroku. Prsty letí po klávesnici a nestačí zachycovat myšlenky, které se v hlavě rodí. Nastupují jedna za druhou a každá nová chce být lepší, inovativnější, klidnější a inspirujícnější. Nestačím vnímat myšlenkový tenis hlavou přeskakuji z jedné strany na druhou a stále není konec zápasu. Ještě chviličku vydržte mé prsty, pokuste se soustředit na temp udávané hlavou. I ona jedno zemdlí ve svých otáčkách, zpomalí a bude odpočívat. Pak i vy budete moci spočinout na klíně, odpočinete si od překotného běhu po klávesách a budete odpočívat. Teď je ovšem ještě čas, teď je nutné pracovat, aby večer, až ulehneme ke spánku bylo všechno dokončeno a ostatní přichystáno k dokončení. Zítra je sice také den, ale již poslední pracovní, proto dnes musíme vydržet, abychom zítra mohli více odpočívat. S přípravou na víkend a vědomím prvního adventního času s těmi nejbližšími.

Blíží se to blíží, oči se mi klíží!

Věžatá

Zašlá sláva, polní tráva,
někde voní horká káva.

Studený duch, mrazivý vzruch,
konečně je čistý okolní vzduch.

Ještě sních a trocha času,
podívat se na terasu.
Zahlédnout tam, srnku,
hrocha,
nehraj si na hodného
hocha.

Vždyť si holka,
co chceš víc?
Křič a radu se
z plných plic.

Pokud ovšem nechceš být,
tím, co chce mít jen svůj klid.
Pokud hledáš cesty cíl,
musíš projít mnoho mil.

Musíš poznat strasti krásy,
musíš zkropit svoje řasy.
A pak poznáš nakonec,
že cíl byl jen mlhy chuchvalec.

Sama cesta je ti cílem,
převelikým lidským dílem.
Neboť vede mnoha směry,
kdy máš trasy a hned čtvery.

A ty vybrat jednu máš,
nakonec to přece dáš.
Svou cestou se dále dáš,
díru do světa uděláš.

Tak neváhej a zase běž,
ať vystoupáš až na nejvyšší věž!

Nebojím se, jdu zas dál, pro nás je tu velký sál...

Sušenkózní

Domluvy neplatí a všechno je jinak. Člověk se snaží, neustále připomíná, co by se mělo udělat a proč, ale jak se zdá, nejsou nachystány ty správné uši, které by poslouchaly. Termíny se neplní a není nikdo, kdo by udělal rázný zásah do situace a vylepšil ji. Jako bychom se pohybovali ve světě bez pravidel, která nikdy neexistovala a existovat nebudou. A přesto je tu někdo, kdo je určuje, kdo nad nimi dohlíží, kdo spravedlivě určuje a vyměřuje všem. Kdopak se podřídí a kdo je dodrží? Najde se alespoň jeden človíček, který vyhoví a projde skrze zkušební bránu času? Snažím se trpělivě čekat, než bude dokončen každý úkol, ale jestli vydržím až do konce, to je ve hvězdách. Jen ty vědí, jen ty umí odpovědět a zjistit to, co zatím nikdo netuší. Bude čas proti nám, či zvítězíme? Ať tak či tak, bude to o fous, možná ještě menší fousek a k tomu sušenky kousek...

Utíkej, chvátej, pospíchej, dobrou náladu přitom vždy měj!

Přítelíčková

Přišel muž od kanálu La Mancha a nebyl to Don Juan. Naklusal přímo do prostřed pódia a rozjel svou rolí, která uchvátila před léty a uchvacuje dodnes. Existuje někdo na světě, kdo pochybuje o nezpochybnitelném a přemýšlí o nepravděpodobném. Jak moc může být změněno nezměnitelné a zraněné neznanitelné. Kolik krásy a skutečnosti se ocitá na jednom jevišti a kolik sluchu je v rámci jednoho hlešitě. Sedím, nedutám a uvědomuji si svou maličkost ve světě velikosti, krásy a obrovských hereckých výkonů. Neusměji se a přesto vím, že všechno bylo tragicko-komické. Tak, jako život sám. Tak, jako lidské bytí v nelidském světě živobytí...

Příteli můj, chvíli postůj!

Psinová

Z oslavy do oslavy míří naše kroky. Sotva jsme se stačili zpamatovat z jedné bujaré slávy, míříme oslavit další narozeniny. Naše žaludky nám děkují, že je hned po ránu nezahlcujeme žádným vydatným jídlem, neboť včera si jej užily až, až. A vzhledem k předpokládanému dnešnímu občerstvení, bude nejlepší, vynechat oběd a spořádat jen malinkou snídani. Jedno bez druhého bude dostatečným naplněním a určitě nepokazí nic, co by pokazit mohlo. K tomu pobyt na čerstvém vzduchu, padesáti minutová procházka a zase jsme připraveni ke konzumaci. Inu, i my už stárneme a s námi naše vnitřní orgány, které již toho tolik nezmůžou, jako před lety. Za nezavřené a bezedné studničky jsou tady naši následovníci, kteří mohou a mnohdy i musí... A my, my už jim můžeme jen přát, závidět a držet palce, aby dobroty byly vychtnány a stráveny tak, jak opravdu musí!

Oslavy jsou prima, hlavně když je psina!

Medovatá

Popros a udělej sám. Proč žádat o pomoc, když stejně všechno nakonec vyzní do ztracena? Jen pro ten pocit, že jsem se nezdráhala a řekla jsem prosím, pomoz mi? Nevím, možná dělám někde chybu a opravdu nejsem důsledná, ale tohle přece pozná každý, že prosba je prosbou a žádost žádostí. Zřejmě budu muset zvedat hlas a trvat si na svém, dokud opravdu nebude učiněno věechno, tak jak běží mé představy. A pak se na mě budou zlobit, ale co by, ať se zlobí. Jestliže se z toho všeho nemám zbláznit, pak je nutné, aby mi opravdu pomohli. Jako jediný ženský element v rodině zastávám mnohé funkce a zároveň je ode mě očekáváno, že budu vždy připravena, téměř k čemukoliv. Tak proč jednou nebýt za přísnou a nepožadovat, aby splnili mé prosby? Oni také nečekají, až se mi zachce a chtějí po mě pomoc vždy, teď hned a okamžitě. Takže i já jdu a chci to hned...

Jdi tam hned, je tam med!