Obzory

Nic se nezmění ze dne na den, protože změna je proces, kterému je potřeba se otevřít. Člověk čekající na ideální den, hodinu či minutu pro uskutečnění svých plánů jen marní čas. Čekání může být jen oddalováním rozhodnutí k otevření se novému nastavení ve svém životě. Proto, pokud cítíš, že je právě teď ten správný okamžik, pak začni už dnes. Stačí s pouhou maličkostí, ze které se za pár dnů a týdnů stane návyk, který se postará o příjemné změny ve tvém životě. A za pár chvil můžeš být úplně někde jinde... mentálně, fyzicky, materiálně i spirituálně. Stačí se otevřít změně, najít cestičku, kterou se dáš a po ní se vydat svým tempem, s úsměvem na tváři a pohodou v duši...

 

Jdi za změnou, buď sám sebou! 

Poslí, či oslí?

Jsem posel, nebo osel? Tato myšlenka mi již delší dobu vězí v hlavě. Jak to vlastně je s těmi, které v životě potkáváme. Jedná se o setkání náhodná, nebo jsou něčím či někým předurčena. Jsme sami sobě posly informací a dobrých zpráv, či nositeli chmurných myšlenek a negativního naladění. Pokud se podívám zpětně do svého předchozího života, zjistím, že každý člověk, s nímž jsem se setkala, mě nějakým způsoběm ovlivnil a něco v mém nitru, v mé hlavě, v mém myšlení zanechal. Zkrátka a dobře přispěl k tomu, že jsem dnes tou kterou jsem a jsem právě tam, kde jsem. Neexistují žádní lidé, kteří pro mě měli tak zásadní význam jako ti, kteří se objevili v mém životě, které jsem potkala, se kterými jsem žila a kteří mě ovlivňovali. Jenom tito lidé byli pro mě důležití, protože mě formovali do mé současné podoby. Jen díky ním a díky tomu, že jsem se nechala unášet proudem času jsem tou, kterou jsem. Snad asi proto věřím, že každý člověk, kterého potkám, je poslem určitého druhu informací a já mohu, chci a měla bych se od něj učit to, co je pro můj další život důležité... Všichni lidé byli posláni, s určitým posláním, abychom se učili navzájem a byli si jak posly, tak občas i osly!

Určuj, čím chceš být... 

Setkání

Člověk je mnohdy hluboce přesvědčen o své pravdě a nevnímá slova, která jsou pronášena jinými lidmi, se kterými se setkává. Já jsem naopak toho názoru, že každý člověk, které ve svém životě potkám, se kterým mě spojí můj život mě může něco naučit. Při každém náhodném setkání s jiným člověkem totiž mohu vždy pozorovat sebe sama, jak reaguji na jeho chování, jednání i slova, která vypouští z úst. Jsem schopna udělat si názor na to, co říká, jak se chová a dostat se do určité interakce s tím, co dělá. Pokud si říkáte, že neexistuje ve vašem okolí nikdo, od koho se nemáte co přiučit, pak nemáte kolem sebe lidi... Ve vztazích je totiž právě zásadní to, že se učíme od ostatních a tak k setkávání s nimi i přistupujeme. I když se jedná o setkání nepříjemná, či nelahodící našemu sluchu. I ta nás hodně naučí a přinesou našemu životu dostatečnou protiváhu k radosti a úsměvu... Stačí tedy jen jít a vnímat školu života tak, jak je nám dána.

Setkání - poznání! 

Pochopení

Šťasný let a mnoho let, to si přeje každý kmet. Co si přáti, když ne klid, snad jen všechno kolem pochopit. Protože je to nelze splnit, musíme se hodně činit. Musíme se učiti, abychom dokázali přežíti. Ve světě, kde všechno běží, nic nepostojí, nepoleží. Každý spěchá, všechno se řítí a já si říká, že tohle je cesta do kvítí. Já už takhle nechci jít, já potřebuji také klid. Musím míti trochu času, abych mohla dostát hlasu. Abych mohla malovati, abych mohla četbu znáti. Abych mohla psát i spát, taky trošku kolem lidi milovat. Teď se jenom někam řítím a skoro sama sebe necítím... Možná občas dech svůj lapám, jak se snažím dostát všem životním etapám. Teď už by měl býti čas, na klid, pohodu a jen nás!

Už to vím, šup sem s tím...

Pro sebe...

Mít odvahu někdy říci ne. Umět vyjádřit vlastní přání a chápat, že nejsem kus koláče, který si stále někdo žádá, aby si z něj kousek ukrojil. Nakousne, vyzkouší, zjistí jakou má příchuť a pak zjistí, že na něj vlastně vůbec nemá chuť. Nasytí se toho, co je mu dáno a pak požaduje stále víc. Nic nedává a stále jen a jen bere z toho, co ty musíš pracně doplňovat. Někdy to jde snadno, protože je to kouzlo okamžiku, které doplňuje ušlou energii. Jinde jsou to dlouhé chvíle o samotě, s vlastními myšlenkami a pocity, které tě přivádějí až do stavu bláznivého šílenství. Tohle opravdu nechceš zažívat a rozhodně dnes už víš, že není nutné na každou otázku či žádost kývnout hlavou a říci ano. A to i když víš, že je to na úkor tvého vlastního komfortu a času. Je důležité taky myslet na sebe a dělat něco pro sebe s láskou!

Jednou pro Vás, jindy pro sebe... 

Dokážeš to!

Mám mnohé schopnosti a zdroje k tomu, dělat věci, které mám už dlouho v hlavě a stál je ještě nedělám. Váhám a pochybuji, jestli jsem zrovna já tím člověkem předurčeným k tomu, dělat ony věci. Kolísám mezi radostí z objevování nového a naprostým zklamáním z nudy ve starých znamých kolejích. Neumím vykročit ze svého stínu a neustále hledám další důvody, proč se nevydat novou, jinou, zcela neprobádanou cestou... Nevěřím si, i když vím, že je to naprosto zbytečné, protože se mohu opřít nejen o své zkušenosti, znalosti, dovednosti a vzdělání, ale také o své okolí, které mě plně podporuje v tom, co dělám. Je to tedy jen v nastavení me hlavy. Musím si věřit, že to dokážu a snad brzy zjistím, že je to opravdu možné. Moje intuice mě spojí s tím, co mi v tuto chvíli chybí, dodá mi sílu a já konečně najdu tu správnou cestu tam, kam vlastně již nějaký čas směřuji...

Nebojíš se snít, tak víš i kam jít! 

Tišeji...

Ticho léčí,

ticho tíží, 

občas také

nohy kříží. 

 

Zvuky bere,

zvuky dává,

někdy mnoho

nepřidává.

 

Světlo svítí,

probleskuje,

mezi listím

prokukuje.

 

Jeden neví,

kolik zmůže,

jestli vlastně

ještě může?

 

Hlukem jdeme,

občas řveme,

někdy sníme

o kousku nebe...

 

Ticho sem

a ticho tam,

kdypak se ho

jen dočkám?

 

Tišeji našlapuj, sám sebe opatruj...