Dohlížecí

Vím, že mě doprovází jemná síla a tajemná poselství. Podpora od těch, kteří mě milují a jsou se mnou spojeni neviditelnou nitkou života. Síla těch, kteří mě podporovali, milovali a vedli životem, ale už zde na tomto světě nejsou, ovšem v mých vzpomínkách, mém srdci a v mé duši jsou se mnou stále. Tito průvodci mi pomáhají dívat se na svět očima z jiných sfér a přemýšlet nejen nad problémy z jíné perspektivy. Náhodně i celkem účelově mě nabádají, abych využívale pomoci vždy, když to potřebuji a vyslovovala prosby s důvěrou, že budou vyslyšeny. Má vnitřní komunikace je tímto nastavena a čistý záměr i touha srdce budou pokračovat v modlitbách za otevření se všemu, co přijde. Ať už to bude cokoliv, jsem připravena to přijmout, jako pírko či letícího motýla, který v klidu usedne na mou otevřenou dlaň...

Vím, že nade mnou bdíš a ty přece víš! 

Schopná

Jemný dotek tvého hlasu,

dostává mě do úžasu.

Němě stojím, sotva dýchám,

na nic víc už nepospíchám.

 

Srdce ví, co vědět má,

co hlava občas nevnímá.

Odkud jsi a kam musíš jít,

abys měl svobodu a klid.

 

Slova jemná, upřímná,

každý člověk v sobě

má.

 

Stačí jenom trošku

chtít a potom

je použít.

 

Nenechat se otrávit

a mít stále ten

svůj krásný

jemný klid.

 

S hlasem klidu pobývat,

mít to všechno

kolem rád...

 

Děkuji za možnosti, využiju své schopnosti! 

Tajuplná

Tajemno a tajemství,

dneska je den šílenství.

Zase pěkná bláznivina, 

možná hezká odmocnina.

 

Od rána až do oběda,

číhám jenom na medvěda.

Potom spolu s prasátkem,

dáváme řeč se sluchátkem.

 

Odpoledne řešíme,

věci které nevíme.

Rozhodnutí na spadnutí,

pouštíme se do toho s chutí...

 

Pejsci, slunce, pohodička,

k tomu dobrá náladička.

Já se z toho pominu,

dávám tomu vteřinu.

 

Skoky, kroky, dlouhé míle,

chce to ještě hodně píle.

Bez ní tajemství,

jenom holé šílenství!

 

Dnes je toho vážně dost, teď už jenom radost, radost... 

 

 

Rozpoložená

Stejné kulisy, jiné rozložení karet, zajímavý pohled na to, co se děje a já si tady tak stojím a mám čas rozjímat. Možná proto, že už od časného rána stojím na nohou a nachystané domácí úkoly mám hotové. Zbývá už je připravit brambory k obědu a upéct tvarohový mřížkový koláč, ale na to je ještě v tuhle chvíli čas. Venku tak krásně svítí sluníčko a já vím, že bych asi měla jít nasávat poslední zbytky krásného podzimního počasí, ale vůbec se mi nechce. Nejraději bych se už teď skulila někam zpátky do sebe a zachumlala do svého já. Trápí me tolik věcí a vlastně mě netrápí vůbec nic... Zajímavý pocit, když nad tím tak přemýšlím. Jak daleko se může člověk dostat a jak se vlastně může cítit. Pozitivně i negativně zároveň a neutrálně ne. V takovém zvláštním nastavení jsem právě já, kdy tady pluji a vlastně ani nevím v čem... Je to bublina a já se na svět dívám jen jako nějaký pozorovatel, vykonavatel a činitel, po kterém je cosi požadováno, aby učinil, vykonal a udělal. Hlavně teď, rychle, hned a bez jakýchkoliv dalších otázek. A že já třeba také něco mohu cítít, nějak být v tom všem emočně zašmodrchaná, to asi nikoho celkem nenapadá, že? Inu, já prostě musím a tak to bylo, je a zřejmě dál i bude... Vždyť jsem přece zvyklá, ne?

Jen si nestěžuj a na zimu se připravuj... 

Pestrobarevná

Barvy. Krásné, kouzelné, malebné a hlavně naplňující mě touhou rozlétnout se opět do všech koutů světa a přivonět si ke každému květu či lístečku na stromě. Každá má své kouzlo a každou spojuji s jistou emocí či emočním rozpoložením. Od divoké vášně, přes hořící touhu, či strach a úzkost, až po krásu a tichost šumícího moře či zapadající slunce na ztichlým vrcholkem hory. Každá je jiná a každá je krásná. Propisuje se mi do duše svou úžasnou náladou a dodává mi sílu, otevřenost, radost či přijetí toho nezbytně nutného, co musím vyřešit. Někdy mě naladí do správného módu a předá uklidňující energii pro vytvoření skutečné rovnováhy dne, jindy podnítí silné emoce, které právě prožívám. Přijímám je a vážím si barev, stejně jako vlastních emocí, protože jsou cennou součástí mě samotné. Vyjadřují mou přirozenost a poskytují mi možnost vyjádření sebe sama barevností, hravostí a pestrostí...

Barevnou buď, sama sebe povzbuď! 

Přirozená

Každý člověk má v sobě zcela přirozené vedení, které mu napovídá, jakým směrem má jít. Která cesta je ta správná, jaké myšlenky má následovat a co stojí za námahu. Někdy však přicházejí stavy, do kterých jsme vmanipulováváni nepřímými situacemi z okolí a musíme se umět zastavit, zeptat se vlastních emocí a pocitů, co se nám snaží naznačit, kam nás naše fyzické vjemy směřují. I to je velmi důležitý prvek naší cesty, kterou bychom měli umět pozorně sledovat, zaznamenávat, abychom věděli, kam jdeme, proč a za jakým účelem. Ona inuice totiž vždy přichází s tím, že se nás snaží naladit na to, abychom se propojili s oním vyšším já, které nám usnadní využívat vlastních schopností vidět, slyšet, vědět a cítit jasněni věci kolem sebe a to s větší intuicí. A proto bychom měli důvěřovat svým pocitům, většinou víme, co máme dělat, jakým směrem se vydat a jaký by měl být náš další krok... 

Přirozená intuice napomáhá převelice!

Odvážná

A je tu nový měsíc. Co nám přinese? Jaké nové výzvy a jaká nová dobrodružství budeme podnikat? Těším se na to, co nás společně čeká a zároveň se trošku obávám toho, co nový měsíc přinese. Zatím to venku vypadá, že zima je na spadnutí. Chladný vítr, déšť a vítr se honí kolem oken. Sluníčko se schovalo za těžké mraky a lidé se mračí čím dál tím víc. Ne podzim, ale rovnou zima přišla do našich končin. A já si tak říkám, že by bylo moc fajn ještě se chvíli zastavit, zpětně se ohlédnout za létem. Nechat na sebe působit to krásné, co jsme prožili a prolétnout tím, co zrovna teď prožíváme. Těžké se najednou ulehčí a člověku je krásně na duši. Problémy se nerozplynou a nebudou menší, ale naše vnitřní rozpoložení bude určitě lepší. A to nám pomůže se dívat na svět jinýma očima... Které najednou uvidí to, co ještě před chvíli vidět nebylo. Tak to pojďme zkusit, určitě to bude fungovat.

Trocha snahy, hodně odvahy!