Ztacená

Bodavá bolest ve spánku, odvádí mě od spánku. Trýznivá žízeň, žádný hlad, v těle se rozhostil pouze chlad. Kolem se svět nezastaví, dnes se mu však nikdo nepostaví. Nic není tak, jak má to být a všude jen shon a neklid. Neskutečně vlekoucí se čas, přichází to zas a zas. Neklid a nervózní hledání, tohle je prostě k uzoufání. Jestli se někdy podaří, tak se možná i mě zadaří. Věřit si skoro neumím, přitom už ničemu nerozumím. Je to jako když běžíš dokola, pěkně od zhora, od zdola. Na cestě potkáš lidičky mnohé a přitom je to stále strohé. Domů se vracíš plná strachu, kde ztratila jsi se v tom všem prachu? Netušíš, nevíš, nevnímáš, přesto se stále domníváš, že kulaté něco tě zachrání, před bolestí tě uchrání. Věřit si můžeš čemu chceš, svému strachu stejně neunikneš...

Ztracená v davu, hledáš svou hlavu!

Soupeřivá

Už toho moc nezbývá. Čas se krátí a s ním i povinnosti, které musí být splněny. I přes neustálý koloběh života se snažíme nacházet si krátké, kouzelné a ničím nerušené chvíle. Každý den si dopřejeme něco dobrého k zakousnutí, výtěčnou potravu duše a výživný trénink těla. Příjemné se propojuje a zajímavým způsobem si plyne od bodu a do bodu b. Někde na cestě jsou i kousíčky chvilek, kdy si dopřáváme něco, co nás baví, do čeho se dokážeme ponořit a v čem jsme zaujatě skryti. Povinnosti se snášejí lépe a nejsou natolik zatěžující. Jakoby se onen pomyslný kousíček radosti přenesl i na nepříjemnosti, které je nutné zpracovat. Společně pak jdou naše kroky dál a úkoly se postupně dokončují. K úplnému ukončení chybí pomyslná kapka, která přijde, jen co zaprší...

Věřit - soupeřit?

Umělecká

Pod rukama mi pomalu vzniká cosi, co ještě nelze nazvat obrázkem. Zatím jsou to jen čáry, šmouhy a drobné linky. V hlavě mi víří záblesky toho, co by mohlo vzniknout. Ke konečné verzi je to ještě dlouhá cesta, ale intuice mi přesně vede ruku. Z drobných kousků se sbírají větší části a než se naděju, je bílá plocha zcela zaplněna. Imaginace zapracovala, ruce přesně vedly štětec a výsledek je celkem povedený. Jsem spokojená s výsledkem, který musí ještě doschnout a pak bude dále rozpracován. Teď je čas nechat jej chvíli spát a následně s ním dále pracovat. Ale to zase až příště, až budu nabitá tou správnou energií a dobrým nápadem...

Umění mě promění!

Údolní

Kolik krásy kolem sebe máme a jak málo si jí všímáme. Chodíme kolem, běháme z jednoho konce na druhý a nevnímáme, že jenom kousek od nás jsou skryté poklady. Klidné, čisté a nádherně zelené údolí. Zurčící voda a valící se proud, který prochází lesním porostem. Někdy klidně, jindy s větší vervou. Bez větší lidské přítomnosti si člověk může odpočinout a načerpat sílu pro další dny. Nevadí, že celou cestu šlape, funí, přeskakuje a brodí se vodním tokem. Tohle je prostě ten nejlepší způsob, jak ze sebe setřást stres z celého týdne a dopřát unavené mysli kousku klidu. A pokud jsou s námi v této nádheře ti, bez kterých si tohle nelze představit, dílo je kompletní. Kroky se samy odvíjejí a cesta utíká... Za chvilku jsme v cíli, plni sil a energie pro další dny...

Děkuji a zase příště!

Zoufající

Už mě to fakt nebaví! Snaha někam se posunout není naplněna a jednotlivosti se začínají kupit na pracovním stole. Je to jako černá můra, která ne a ne skončit. I když se určité části daří, v celkovém náhledu stojím stále na místě a přešlapuji. Něco je způsobeno mojí liknavostí, ale množství úkolů je na jiných, kteří nereagují. Tím se dostávám do neřešitelných situací, kdy vím, že musím konat, ale ty, které musím ke konání popohnat, neseženu. Hra na schovávanou se tak celkem daří, ale mě už nebaví si na babu hrát. V tomto případě jsem totiž stále baba a nikdy nevyhraju. Ne, že bych musela nutně vždycky vyhrát, ale pokud se má nějaký úkol dokončit, tak je potřeba jej dokončit. Už mě nebaví stále se pídit, kde se věci zasekly a jak se můžu přičinit k tomu, abych se dostala dál. Je to nepříjemné, já to vím, ale takhle se žít opravdu nedá. Stres, který se ve mě hromadí pak postupně vybublává a nechci vidět, až úplně vybuchne. To snad nezůstane ani nit suchá!

Krok sem, krok tam, má to význam?

Impulsová

Tah či vztah? Komunikace nebo cesta? Důvěra či nevěra? Radost nebo starost? Otázek je kolem na tisíc a já si s každou lámu hlavu. Potom se není co divit, že hlava odmítá pojmout cokoliv dalšího, než se kolem mihne. Je to boj o všechno a nic. Nebýt trochy pohybu a laskavých slov mých blízkých, nevím, zda bych ještě chtěla přemýšlet. Jejich slova jsou pro mě vzpruhou, která mi dává sílu jít dál. Nadechnout se před překážkou a vydat ze sebe to nejlepší, i když už není z čeho ždímat. Člověk si sice myslí, že už dál neujde ani kousek, ale nakonec zjistí, že ušel ještě pořádný kus. S obdivem se pak dívá zpět a nechápe, kde se vzala ona síla, která mu pomohla překonat i ty nejhorší trable. Asi je to vždycky v nás a o nás. Kam se vydáme, jak se se vším popereme a čeho nakonec dosáhneme, to je vždy spjeno s mnohým a se vším. Je to na nás a na tom, jak moc chceme a kolik toho uneseme!

Vzpruhu měj, na svět se usmívej...

Prvomájová

První máj

ve stodole ráj.

 

Mávátka připravit

s průvodem vyrazit.

Hesla si skandovat,

s kamarády srandovat.

Vzpomínky vrací se,

jak jablko na míse.

Doba se změnila,

v jinou se proměnila.

Dnes se víc líbáme,

máj tím vítáme.

Zdobení odpadlo,

to by to dopadlo.

I tak je veselo,

dobře se leželo.

Volný den užijem,

něco si prožijem.

Pusu si dáme,

jé, my se máme!

První máj, vydejme se v háj...